Aspirin a prevence COVID

Já vím, že se opakuji, ale nějak se nám vytrácí pochopení banalit, třeba této: I skutečně účinný lék může mít nežádoucí účinky. Někdy mohou být nežádoucí účinky tak výrazné, že je používání léku spojeno s většími riziky, než když se nepoužívá. Někdy je to celkem očividné. Například 4 gramy metylprednisolonu by jistě spolehlivě zastavily "nachlazení", ale nežádoucí účinky by byly časté a vesměs horší než nachlazení. Nikoho proto nenapadne něco takového vůbec zkoušet v klinické studii. Někdy je to ale méně patrné - a k ostudě české medicíny dlužno poznamenat, že i pro některé "velké kluky" z fakultních nemocnic. 

Poměrně novým hitem na poli levných a snadno dostupných léků na COVID je preventivně podávaná kyselina acetylsalicylová v menších dávkách, tedy běžný Aspirin, Acylpyrin nebo třeba Anopyrin. Co se týče biologie účinku, tak smysl to dává. Dokonce existují i observační studie, které efekt v rámci menší síly observačních studií potvrzují. Problém je v tom, že kyselina acetylsalicylová může mít i poměrně vážné nežádoucí účinky. Laika to možná překvapí, ale i Acylpyrin může ublížit. Z toho důvodu je na místě nejprve realizovat klinickou studii zaměřenou nejen na hodnocení účinnosti, ale i na bezpečnostní profil kyseliny acetylsalicylové v prevenci závažného průběhu COVIDu. Podle mého názoru je to hodně nadějné, na rozdíl od léků typu ivermektin nebo inosine pranobex bych takovou studii nepokládal za plýtvání prostředky na téměř beznadějný "módní" výzkum. 

Jenže je reálná možnost, že zejména pacienty s vyšším rizikem závažného průběhu COVIDu může kyselina acetylsalicylová ohrozit nežádoucími účinky. Nemusí to být jen nežádoucí účinky samy o sobě, může jít třeba o komplikace v případě, že se dotyční nakazí a že budou mít závažnější průběh COVIDu. Při nekontrolovaném plošném nasazení toto riziko nemusíme poznat včas, v extrémním případě to nemusíme poznat vůbec. Z toho důvodu je na místě volat po klinické studii, zatímco volání po masivní sebeléčbě/prevenci je ve své nezodpovědnosti poněkud hloupé a nezodpovědné.

edit (6. 4., 12:40): Měl jsem upřesnit, že mám na mysli preventivní dlouhodobé užívání v očekávání možné nákazy. Použití kyseliny acetylsalicylové jako běžného léku ze skupiny analgetika/antipyretika v případě mírného COVID je něco, co vůbec nekomentuji.

Kde vzít metaanalýzu (a nekrást)?

Jedním z kritických faktorů, které zvyšují věrohodnost publikace, je nezávislé recenzní řízení. Toho se obvykle dosahuje tak, že se článek publikuje ve vědeckém časopise. Netýká se to jen původního výzkumu v terénu, ale i metaanalýz a kritických přehledů. Pokud někdo tuto standardní cestu obchází, jde vždy o výjimečnou situaci. Může se jednat o "sběr špíny", tedy rozbor něčeho špatného, spíše informativní text pro laiky, protože vědecky gramotným je jasné, že jde o špínu. To je většina textů sumarizujících publikace o bizarnostech tzv. alternativní medicíny. Jinou možností je doporučení odborné společnosti. Žánr evidence-based guidelines je poměrně náročný a kvalitní doporučení nakonec dostává do těla snad ještě víc než od recenzentů. Nakonec je třeba ho šířit a tak často taková kvalitně připravená doporučení vycházejí jako články ve špičkových časopisech.

 

No a pak tu máme poměrně rozsáhlou skupin metaanalýz a kritických přehledů, které z nějakého důvodu jejich autoři publikují mimo k tomu určená místa. Jde například o ad hoc zřízené weby nebo dokonce odborné společnosti. Vyšší publikační level jsou videa na YouTube. Záludné jsou dokumenty, které laikům připomínají skutečné vědecké publikace, tedy například blog vypadající jako vědecký časopis nebo dokument vystavený na ResearchGate. Takové zdroje se tváří jako skutečné evidence-based texty, i když jejich autoři obcházejí zásadní prvek kontroly správnosti analýzy dat. Je celkem lhostejné, zda je to úmyslná manipulace, nebo jen neschopnost autorů. Takový text je primárně nevěrohodný a proto bez schopnosti analyzovat data a v zásadě si tu metaanalýzu zopakovat není rozumné takový text brát vůbec v potaz. Nejde jen o paranoidní purismus, udělat kvalitní metaanalýzu není vůbec snadné, takže laik bez patřičné erudice, zejména pokud chce, aby "to vyšlo", snadno spadne do některých zdánlivě logických pastí. Například metaanalýza _není_ průměrným výsledkem publikovaných prací. Metaanalýza je sumarizací s definovaným vyloučením slabých studií a měla by analyzovat i možné chyby typu publikační zkreslení. Bez toho je riziko falešně pozitivního výsledku, tedy potvrzení ve skutečnosti neexistujícího efektu, poměrně vysoké.

Začínají kolovat takové "metaanalýzy", které by měly dokladovat klinickou efektivitu #ivermektin v prevenci/terapii #COVID19. I těchto "metaanalýz" se týká, že jsou nevěrohodné a že by je soudný klinik neměl brát v potaz, pokud sám neumí kvalitně udělat to, co by s textem provedl v epidemiologii či biostatistice erudovaný recenzent.

Výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření. Nebo ne?

 

Pokaždé, když prohlásí lékař něco jako: "Až do loňského roku platilo, že výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření.",

zemře koťátko. 

 

Především by měl každý lékař vědět, že existují celkem běžné choroby, které se diagnostikují právě "jen" jako změny fyziologických parametrů. Nejde o nic výjimečného, například primární arteriální hypertenze, diabetes mellitus 2. typu nebo dyslipidémie. Existují dokonce i choroby, které se nemusí dlouhodobě nebo dokonce celoživotně projevovat jinak než jen jako změny laboratorních parametrů. Bohatým zdrojem takových diagnóz je hematologie, např. indolentní lymfomy nebo chronické lymfatické leukémie mohou mít tak mírný průběh, že správnou terapií je sledování nemocného, zda se náhodou jeho choroba nezhoršila do stádia, kdy je třeba terapeutického zásahu.

 

Čistě na základě laboratorního vyšetření jsou diagnostikovány některé vrozené poruchy. Zejména u chorob, na které se provádí novorozenecký screening, je zcela zásadní pro osud postiženého stanovit diagnózu "jen" laboratorně, ještě před rozvojem jakýchkoliv klinických projevů. Jiným příkladem, který zároveň demonstruje problematický charakter ostré hranice mezi chorobou a zdravím, je Gilbertův syndrom. Ten se ve své mírnější formě projevuje převážně jen vyšší hladinou bilirubinu a sklonem k dlouhověkosti pro pomalejší rozvoj aterosklerózy. V některých případech má nositel i obtíže, proto je Gilbertův syndrom oficiální překážkou např. služby v armádě.

 

Nakonec v případě infekčních chorob je asymptomatické přenašečství dobře známé (salmonely, vnímavější studeti/absolventi si z mikrobiologie pamatují příběh tyfové Mary). Je spíše filozofickou otázkou, zda asymptomatické přenašečství nazvat nemocí, ale jde o stav, který může vyžadovat intervenci nebo omezení, protože přenašeč může být nebezpečný. Tedy bez ohledu na označení, takový člověk není ve zcela stejném postavení jako zdravý. Je nějakým způsobem předmětem zájmu zdravotnictví.

 

Proto není pravdou, že by stanovení diagnózy jen na základě laboratorního vyšetření bylo něco nového. Naopak, jde o něco běžného.

Reakce na pamflet MUDr. Alice Tomkové

Českým internetem se šíří text dermatoložky MUDr. Alice Tomkové. Čtyři kouzelná písmena „MUDr.“ jsou pro mnohé stále automatickou zárukou odbornosti a nekritickému přijetí bez ohledu na to, že skutečná odbornost dr. Tomkové se s problematikou míjí a možná i proto jsou v textu uvedena četná nepravdivá a manipulující tvrzení. Některé z nich se pokusím uvést na pravou míru nebo alespoň okomentovat.

„Očkování neznamená, že neonemocním, neznamená, že nebudu přenašeč – znamená to tedy, že i očkovaná mohu kohokoliv nakazit.“

Zdánlivě správná úvaha, ale fakticky je to ignorantství. Záměrně píšu ignorantství, protože lékař bez ohledu na obor by měl rozpoznat zásadní nesprávnost této úvahy. Jakýkoliv preventivní, diagnostický a terapeutický zákrok je zatížen nejistotou, často i vážnými riziky. Například rozsáhlý chirurgický výkon může zabránit smrti, která by bez něj téměř jistě přišla do několika měsíců, zcela výjimečně až za několik let, ale je malé riziko, že pacient během operace zemře. Provádět takovou operaci? Neprovádět? Problém má už dávno řešení. A není to to, které ve své úvaze předvedla dr. Tomková, tedy co není zcela jisté, to odmítat. Je to vážení rizik. Proto i u očkování je třeba se ptát na rizika. A s těmi se to má tak, že i očkovaný skutečně může onemocnět a i očkovaný skutečně může být přenašečem. Riziko onemocnění se ale dramaticky snižuje, efektivita je vysoká. To dokládají nejen data z III. fáze klinického testování, ale i aktuální zkušenosti z Izraele. 

Co se týče toho, že je očkovaný přenašeč, tak k tomu stále nejsou solidní data. Data ze studie před registrací naznačují, že očkovaný sice přenašečem být může, ale že je jako zdroj infekce méně efektivní než neočkovaný. Navíc pokud by byla většina populace chráněna očkováním, není to až tak důležité.

„Odhaduje se, že do konce února to bude 70% populace.“

U takového údaje by bylo třeba uvést zdroj. Mně známé odhady hovoří o tom, že v nějaké podobě prodělala infekci v nanejvýš pětina populace a do konce února rozhodně nelze očekávat tak dramatický růst.

„Nezná se doba, po kterou nás očkování může chránit – virus mutuje 3x rychleji než chřipka – to se budeme nechávat očkovat 3x ročně, pořád? Do konce našich dnů? Kdo toto bude platit? Komu to přinese profit?“

Zde dr. Tomková nejspíš vědomě lže. Ve skutečnosti je už od jara dobře známo, že SARS-CoV-2 mutuje pomaleji než virus chřipky (viz např. nebo).  

Tedy nové varianty, kterým se podaří obejít imunitu navozenou očkováním, lze očekávat. Naštěstí pro nás se vir nemůže měnit zcela libovolně, proto je také většina mutací buď neživotaschopných (nový mutant není schopen dalšího množení), nebo synonymních z hlediska fenotypu (chování viru včetně jeho antigenních vlastností se nemění). I v případě, že dojde ke změně biologického chování viru, může být vakcína nadále účinná.

Samozřejmě že lze očekávat, že dříve nebo později se objeví nový kmen, na který bude očkování fungovat slabě, nebo dokonce vůbec. Na to se ale lze připravit podobným způsobem, jakým se zvládá například očkování proti výrazně plastičtější chřipce.

„Princip vakcíny Pfizer a ostatních vakcín na podkladě m-RNA je zcela nový, nevyzkoušený, bez dlouhodobých testů.“

Ve skutečnosti je princip mRNA vakcín poměrně starý, první vážné pokusy s mRNA vakcínou se datují na přelom 20. a 21. století. 

V souvislosti s epidemiemi SARS a MERS bylo do fáze téměř klinického testování dotaženo několik konceptů vakcín. RNA vakcíny mezi nimi nebyly (problémy s malou stabilitou RNA), ale například DNA vakcíny ano. Na tomto intenzivním vývoji, který nebyl dotažen do klinického zkoušení, stavěl současný překotný vývoj vakcín na SARS-CoV-2. 

Tvrzení, že je systém mRNA vakcín nevyzkoušený, je polopravda. Ve skutečnosti musel být řádně testován před uvedením na trh. Probíhaly studie na zvířecích modelech a proběhlo řádné klinické testování. Zrychlení bylo dosaženo zrychlením všeho, jen ne zkrácením doby vlastních testů. To, co skutečně chybí, jsou dlouhodobé testy na lidech, ale něco takového se dělá až po schválení a uvedení na trh. Viz např. https://doi.org/10.1056/NEJMoa2034577

Kromě toho mají RNA vakcíny i jiné aplikace než jen prevenci infekčních onemocnění. Přinejmenším z hlediska nežádoucích účinků lze čerpat zkušenosti i z tohoto zdroje. Jen pro ilustraci zmiňuji přehledový článek z roku 2014, který diskutuje využití RNA vakcín v terapii karcinomu prostaty.

„Jedná se o zásah do genetiky svalových buněk.“

Nejedná se o zásah genetiky ve smyslu zásahu do trvalé genetické informace. Paní doktorka by měla z doby svých studií vědět, co je mRNA, a měla by i vědět, že v našich buňkách neexistuje mechanismus, jak by se mRNA dostala zpět do jádra. 

„Velmi pravděpodobné jsou i autoimunitní reakce na tuto vakcínu, tzn. že náš organismus bude reagovat na své vlastní buňky. Nezná se její efekt na vznik nádorových onemocnění, na reprodukci, na genetiku…“

Paní doktorka zřejmě vlastní zcela unikátní biologii, nebo už dávno zapomněla i to málo z biologie, co se musela jako studentka naučit. A tyto informace nahradila něčím, co pro náš druh jednoduše není pravda.

Ve stručnosti, rizika, i biologicky nepravděpodobná, je nutné očekávat a cíleně po nich pátrat. Riziko, že by vakcína proti COVID způsobila autoimunitní onemocnění, je v zásadě hypotetické. Přesto se spekulace o možných mechanismech, pokud jsou seriózní, berou vážně.

Efekt na vznik nádorových onemocnění je krajně nepravděpodobný z toho prostého důvodu, že mRNA vakcína neovlivňuje DNA ani buněčnou proliferaci a v dosud provedených testech nebylo zachyceno riziko maligního zvratu. K tomu jsou samozřejmě dosavadní výsledky z testování na modelech a s klinických studií v jiných indikacích.

Vliv na reprodukci je vzhledem k mechanismu účinku a podání krajně nepravděpodobný. Jistě, pokud si někdo aplikuje vakcínu omylem do gonád, negativní vliv tu bude. Ale není to scénář, kterého by bylo třeba se příliš obávat. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že obecně se rizika reprodukční toxicity berou velmi vážně a sledují se, zda náhodou něco takového nehrozí.

„Virus SARS-CoV-2 není ebola, jeho úmrtnost ani smrtnost není veliká, je to především mediální virus, který má zakrýt ekonomickou krizi.“

Ano, smrtnost eboly je 50 až 90 %, zatímco vlastní smrtnost COVIDu je „jen“ kolem jednoho procenta. Jenže epidemie eboly mají lokální explozivní charakter, zatímco COVID se šíří více pozvolna a tak postihne více lidí. Například velká epidemie eboly v západní Africe (2013-2016) si oficiálně vyžádala přes 11 tisíc potvrzených obětí, epidemie COVID si jen v České republice vyžádala za zhruba rok svého trvání více než 15 tisíc potvrzených obětí.

Úmrtí na COVID není jediný problém. Problém je, že několik procent nemocných má tak těžký průběh, že je nutná jejich hospitalizace i na několik týdnů. Vzhledem k počtu nakažených je tak narušeno fungování nemocnic, protože je zcela zahlcena kapacita systému. Tím roste riziko nepřímých obětí v důsledku přetíženého zdravotnictví. Další problém je to, že u části nemocných mohou postinfekční obtíže přetrvávat dlouhodobě. Tím je dále zatěžován systém zdravotnictví.

 

„Existuje lék Isoprinosine, který je v léčbě velmi úspěšný, ale záměrně se jeho efekt nezveřejňuje.“

Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz účinnosti. Lékař, který rezolutně tvrdí opak, buď vědomě lže, nebo mu unikají naprosté základy toho, jak funguje skutečná medicína 21. století, tedy medicína založená na důkazech. 

„Nelze se nechávat očkovat do konce života – a to vždy na mutaci viru, která už je ale stejně stará…“

Přesně takovým způsobem se nechávám – a budu nechávat – očkovat proti chřipce. A kupodivu to funguje i u plastičtější chřipky, takže není důvod se domnívat, že by byl problém stabilnější SARS-CoV-2, zejména když je vakcína založena na technologii, která je v principu pružnější než klasické vakcíny.

„Jsme svědky nebývalého nárůstu úzkostí a deprese, což nahrává rizikovým faktorům pro tzv. „rychlé“ smrti, jako jsou mozkové mrtvice a srdeční infarkty.“

Chyba této úvahy spočívá v tom, že se odkazuje na nemožné srovnání. Srovnáním totiž není svět s nařízenými omezeními, srovnáním je svět s neřízeným průběhem infekce, tedy svět nejspíš mnohem horší.

„Počet sebevražd se ztrojnásobil (9. 11. 2020 Medical Tribune).“

Odkazovaný článek hovoří o nárůstu depresí a myšlenek na sebevraždy. Dokonce výslovně uvádí, že nejde o spáchané sebevraždy. Něco takového lze hodnotit jen jako drzou lež; drzou z toho důvodu, že její odhalení je snadné, stačí si přečíst článek v Medical Tribune.

„Dochází k omezování standardní, necovidové, lékařské péče…“

To všechno je pravda, ale příčinou nejsou opatření omezující pandemie, příčinou je pandemie.

„Virus si žije svým životem, restrikce ho nezastavují, onemocní i ti, co se chrání. Kdo se nechrání, neznamená, že onemocní.“

Ve skutečnosti důsledná a promyšlená omezení dokáží virus zastavit. Země jako třeba Austrálie, Nový Zéland, Taiwan nebo Vietnam kombinací důsledných opatření včetně restrikcí tam, kde to je nutné, drží infekci pod kontrolou. 

„Přibývá ekzémů rukou, mikrobiálních ekzémů obličeje, přibývá bakteriálních zánětů dýchacích cest a plic – protože roušky brání zdravému dýchání. “

Pro tvrzení o přibývání ekzémů chybí důkazy. Bez důkazů není věrohodný ani univerzitní profesor, natož pěšák dermatologie.

Stojí za to připomenout, že údajné zdravotní komplikace s roušek a respirátorů patří do základní výbavy desinformátorů.

Krátká pohádka o jedenácti permonících

 

Jedenáct permoníků vydalo prohlášení jménem důlní správy k pěstování tulipánů. Tulipán přítel člověka. Sice ani jeden z nich tulipánům pořádně nerozuměl, ale Freezula, mozek celé skupiny, byl zároveň vrchní důlní, tedy permoníky volený hlavní reprezentant dolu. Takže vlastně nevadilo, že dva z permoníků ani nevěděli, co jsou tulipány. Autorita vrchního důlního to všechno zaštítila. Tulipány se lidem mimo důl většinou líbí, zejména těm, kteří se o ně nemusí starat. Takže jejich pocit, že Freezula je jejich člověk, či spíše permoník, sílil.

 

Freezula nebyl lecjaký vrchní důlní. Freezula měl z minulosti několik vroubků. Třeba když permoník Hamerula podváděl s vykazováním narubané rudy, zasahoval do jednání štolové komise tak, že ho v lepším případě jen komplikoval. Zlí jazykové se také nepěkně vyjadřovali o jeho spolupráci s obchodníkem Hauscálem. Takže není divu, že když se volil nový vrchní důlní, Freezula volby prohrál. Nestal se dokonce ani poddůlním, nadkladívkovým nebo podmajzlíkem. Permoníci ho prostě nechtěli volit.

 

To mu ale nevadilo. Lidé si ho pamatovali jako přítele tulipánů. Přítel tulipánů nemůže být špatný člověk. Ani když je permoník. Takže když byly volby do městské rady, permoník Freezula se stal šepmistem. A možná se jednou stane i purkmistrem. Držme mu palce!

 

Z nezapočatého cyklu Jedna krátká vzpomínka na duben 2020.

EBM pro sedláky 1: Reprezentativní vzorek

motto: Zdravý selský rozum je vynikající nástroj při úvahách souvisejících s distribucí hnoje. Problém je, že když se přímočaře použije v medicíně, může to také vést k parádnímu pohnojení. Demonstrujme hnojem.

Představme si vísku Kotěhůlky. Třicet chalup, třicet chlévů, třicet hnojnišť. Kotěhůlky nedávno postihla pohroma, za kterou může stará Vomáčková. Do Vomáčky pořád hučela, že Pepík je chytrej jako vopice, že by se měl učit a že z něj něco bude. A stalo se, Pepík studuje agronomii. Má už skoro dostudováno, píše diplomovou práci. A jako správný Kotěhůlský patriot píše diplomku o rodné vsi. O hnoji, rozhodl se chemicky analyzovat chlevský hnůj ze všech hnojništ v Kotěhůlkách. A co čert nechtěl, zjistil, že jeho rodný hnůj obsahuje vesměs jen tři desetiny promile draslíku (kvalitní chlévský hnůj obsahuje šest desetin promile hořčíku) a nějakých třináct procent organických látek (kvalitní chlévský hnůj obsahuje osmnáct procent organických látek).

Naštěstí tu jsou Tonda Krcál a Franta Hundesscher. Ti se nebojí ničeho. Tonda už jako kluk dokázal počůrat z posedu hajného a Franta se nebojí jezdit s traktorem, který má deset let propadlou technickou. Ti dva hrdinové se vypravili za děkanem příslušné fakulty, aby mu to řádně vytmavili. Tonda i Franta mají svá hnojniště, pečují o ně s patriotickou láskou a jaké jim nerostou fazole. A hrách. A jednou omylem i špenát, ale ten nežrala ani stará Rašplovic koza, takže o tom škoda mluvit. No a proto mají dojem, že jejich hnůj je kvalitní. Tak ať Pepík laskavě nešíří poplašné zprávy o špatné kvalitě hnoje v Kotěhůlkách. A to ani v tom skleníku od hnoje odtržených elit na agronomické fakultě. Protože Kotěhůlky jsou hnojařská velmoc!

Kde udělali Tonda a Franta chybu? Jako autor jsem je nechal udělat chyb několik - a je dost dobře možné, že některé jsem jim přidal jako bonus vlastní nepozorností:

1. Pepík analyzoval složení všech hnojnišť, Tonda a Franta mají jen to své, ale zobecňují na celé Kotěhůlky. Tonda a Franta tak vlastně zkouší zpochybnit data statisticky silnější daty statisticky slabšími.

2. Pepík má k dispozici výsledky analýzy složení, zatímco Tonda a Franta mají jen svůj dojem. Tonda a Franta se tak vlastně pokoušejí zpochybnit parametr věcně silnější (složení hnoje) parametrem slabším (dojem z vlastní úrody). Nemusí to být vždy očividné, ale poměrně častým selháním při laickém posuzování věcné síly příslušného parametru je jeho subjektivnost (zde: výnosy ze záhonků si počítají jen skutečně vášniví zahrádkáři), nepříliš vzácné je i přehlížení setrvačnosti (zde: zejména u méně náročných plodin nějakou dobu trvá, než se špatně hnojená půda vyčerpá).

3. I kdyby nakrásně měli Tonda a Franta nejlepší hnůj široko daleko, nebyl by to argument proti zjištění, že průměrná kvalita hnoje v Kotěhůlkách není dobrá. Dva reprezentanti Kotěhůlek, kteří sami sebe vybrali jako reprezentanty hnoje, totiž mohou (mohou, nemusí!) mít tak nadprůměrný hnůj, že může být kvalitní i v případě, že povšechně stojí kotěhůlský hnůj za starou bačkoru.

4. Pepík se v našem příběhu neangažuje, zatímco Tonda a Franta táhnou na emoce. To asi nemá ani cenu příliš komentovat. Boj za záchranu Kotěhůlek a za věčnou slávu jejich hnoje známe z médií. Věčná sláva mrvy není argument.

Proč je nebezpečná špatná novinářská práce u biomedicínských témat

 

Dlouhodobý nešvar médií je špatná novinářská práce s biologickými a medicínskými tématy. Důvody se mohou různit a ne vždy je to chyba novináře, který napsal článek, nad kterým odborník podle osobních dispozic pláče, nadává, nebo propadá záchvatům hysterického smíchu.

Někdy vznikla chyba už při sestavování tiskové zprávy vypuštěním zdánlivě nepodstatných slov, která ve skutečnosti významně mění tiskové vyznění zprávy. Tak například počátkem srpna proběhla médii zpráva o tom, že byl prvně popsán zhoubný nádor u dinosaura. Některá média dokonce silně prožívala podobnost nádoru dinosaura a člověka, i když fakticky šlo o technickou záležitost práce. Práce, která navíc nebyla prvním průkazem nádoru u dinosaura, ani prvním průkazem maligního nádoru, ale prvním přímým průkazem maligního nádoru. Dlužno poznamenat, že v tomto případě nejspíš senzaci přiživili i sami autoři studie, takže v tomto případě nemohl mít novinář ve vymezeném čase, pokud náhodou nemá nějaký náhled na paleopatologii, drobné chybky vůbec odhalit.

Velmi častým zdrojem chyb je přebírání článku bez ověření původního zdroje. Tomu často napomáhá zvyk odkazovat jako na zdroj – pokud se vůbec na zdroj odkazuje – na agenturu, od které byla zpráva převzata. Odkaz na původní studii nebo alespoň na tiskové prohlášení autorů příslušné studie stále není pravidlem. Tak mohl Český rozhlas v dubnu publikovat zprávu o úžasných schopnostech psů vyčenichat nádory. Ve skutečnosti nešlo o řádně realizovanou studii ani o recenzovanou vědeckou publikaci, ale konferenční abstrakt z obrovské konference. Zdrojem bylo nejspíše reklamní prohlášení autorů, kteří si tak prostě dělali reklamu pro svoji živnost – očichávání psy jako alternativna k „nebezpečné“ mamografii. Toho se chopila místní média, od nich zprávu nekriticky převzala anglická redakce Deutsche Welle zpráva se rozběhla do světa. I zde mohl český novinář bez základních znalostí toho, jak funguje výzkum a jaké jsou publikační zvyklosti v biomedicíně, jen obtížně odhalit, že jde o poněkud štěkající kachnu.

Ostudné jsou ale takové chyby, ve kterých novinář selže v kritické práci se zdroji. Takové selhání nemusí nutně vycházet z toho, že příslušný novinář věří v tzv. alternativní medicínu, jen nemusí být schopen rozpoznat, že jde o hloupost. Tedy nemusí to rozpoznat od stolu, při troše hledání by se měl být schopen dobrat přinejmenším pochybné podstaty toho, čemu vlastně dělá reklamu. Tak zatímco u Dagmar Chmelířové, která se na vlnách Českého rozhlasu Plzeň objevovala střídavě jako host i moderátorka, není třeba příliš pochybovat o tom, že šířeným zdravotním a biologickým desinformacím věří, u takového Miroslav Bajáka, který naservíroval posluchačům Českého rozhlasu Hradec Králové reklamu na biorezonanci, to může být prostá neznalost.

Možná je i jiné vysvětlení než neznalost, naprosté nepochopení toho, že by se mohlo jednat o problém. Ať už to byl Fokus Václava Moravce, ve kterém jako odborník vystupoval certifikovaný šarlatán Jan Vojáček. Hypotézu nepochopení problému podporuje i to, že redakce na kritiku reagovala mlčením. A tak si Černého Petra zesměšnění se vytáhla až Iva Bezděková z Deníku N, která napsala oslavnýčlánek na léčbu vdechování vzduchu ze včelího úlu. Tedy oficiálně článek oslavný není, dosahuje nové úrovně neutrality, když jsou v rámci „objektivity“ osloveni dva lékaři a jsou doslova citováni. Dr. Jakubec i prof. Panzer shodně říkají, že o této „terapii“ nikdy neslyšeli.

Zdánlivě jde jen o maličkosti, ale tímto przněním kritické práce s odbornými texty a kritického myšlení vůbec média vytvářejí falešné autority. Pokud stejně jako ke zpracování odborného textu přistoupí novinář i k vytěžení odborníka, udělá reklamu první mluvící hlavě, která půjde kolem. Skutečně otřesný příklad je vystupování Soni Pekové, ze které se stala mediální odbornice, ačkoliv není obtížné dohledat vyjádření skutečných odborníků, která jsou nesmlouvavě kritická a je z nich jasné, že považovat Soňu Pekovou za odbornici na virologii nebo dokonce epidemiologii je hrubě nesprávné. Nejde o nějaké neznámé tváře, Pekovou kritizují např. Václav Hořejší, Jan Pačes, Jak Konvalinka nebo Pavel Plevka. Kriticky se Soňou Pekovou zabývají i lidé, kteří mají k novinařině blízko, jako třeba Jan Žabka nebo Jan Cemper. Informace o tom, že Peková říká nepravdy, jsou k dispozici. Jen je někteří novináři asi nechtějí vidět.

Soňa Peková ale není jediná taková falešná autorita, nově se rodící hvězdou je Vaclav Jordan, reklamou nepohrdne ani Roman Šmucler, Jan Hnízdil nebo Miroslava Skovajsová. Všichni tito falešní odborníci říkají nikoliv to, co se opíralo o seriózní zdroje nebo o jejich vlastní seriózní výzkum, ale o to, co si myslí, že chce slyšet lid. Tím špatná práce médií jen podporuje rozvoj a šíření blátivého myšlení.

Kdyby šlo jen o otázku původu viru, bylo by to vlastně celkem neškodné. Pro některé lidi je asi pohodlnější připustit si, že SARS-CoV-2 je virus umělého původu, než se smířit s myšlenkou, že příroda není disneyovský film a že na lidstvo mohou číhat velké nástrahy. V tomto případě jde i o preventivní opatření – a je obtížně dosáhnout plošné shody o nutném rozsahu preventivních opatření, když na nezodpovědní novináři pomáhají vytvářet dojem odbornosti u ne-odborníků bažících po pozornosti, nezodpovědní politici reagují spíše než na názory odborníků na názory zpovykaného davu a skuteční odborníci se musí o pozornost dělit a někdy i dohadovat s těmi, kteří si jen na odborníky hrají.

Mnoho se hovoří o zodpovědné žurnalistice. Obávám se, že na poli biomedicíny se o zodpovědné žurnalistice ani nemluví, protože média – a to včetně veřejnoprávních nebo těch, která se k zodpovědné žurnalistice proklamativně hlásí – provozují jen více či méně nezodpovědnou žurnalistiku.