Krátká pohádka o jedenácti permonících

 

Jedenáct permoníků vydalo prohlášení jménem důlní správy k pěstování tulipánů. Tulipán přítel člověka. Sice ani jeden z nich tulipánům pořádně nerozuměl, ale Freezula, mozek celé skupiny, byl zároveň vrchní důlní, tedy permoníky volený hlavní reprezentant dolu. Takže vlastně nevadilo, že dva z permoníků ani nevěděli, co jsou tulipány. Autorita vrchního důlního to všechno zaštítila. Tulipány se lidem mimo důl většinou líbí, zejména těm, kteří se o ně nemusí starat. Takže jejich pocit, že Freezula je jejich člověk, či spíše permoník, sílil.

 

Freezula nebyl lecjaký vrchní důlní. Freezula měl z minulosti několik vroubků. Třeba když permoník Hamerula podváděl s vykazováním narubané rudy, zasahoval do jednání štolové komise tak, že ho v lepším případě jen komplikoval. Zlí jazykové se také nepěkně vyjadřovali o jeho spolupráci s obchodníkem Hauscálem. Takže není divu, že když se volil nový vrchní důlní, Freezula volby prohrál. Nestal se dokonce ani poddůlním, nadkladívkovým nebo podmajzlíkem. Permoníci ho prostě nechtěli volit.

 

To mu ale nevadilo. Lidé si ho pamatovali jako přítele tulipánů. Přítel tulipánů nemůže být špatný člověk. Ani když je permoník. Takže když byly volby do městské rady, permoník Freezula se stal šepmistem. A možná se jednou stane i purkmistrem. Držme mu palce!

 

Z nezapočatého cyklu Jedna krátká vzpomínka na duben 2020.

EBM pro sedláky 1: Reprezentativní vzorek

motto: Zdravý selský rozum je vynikající nástroj při úvahách souvisejících s distribucí hnoje. Problém je, že když se přímočaře použije v medicíně, může to také vést k parádnímu pohnojení. Demonstrujme hnojem.

Představme si vísku Kotěhůlky. Třicet chalup, třicet chlévů, třicet hnojnišť. Kotěhůlky nedávno postihla pohroma, za kterou může stará Vomáčková. Do Vomáčky pořád hučela, že Pepík je chytrej jako vopice, že by se měl učit a že z něj něco bude. A stalo se, Pepík studuje agronomii. Má už skoro dostudováno, píše diplomovou práci. A jako správný Kotěhůlský patriot píše diplomku o rodné vsi. O hnoji, rozhodl se chemicky analyzovat chlevský hnůj ze všech hnojništ v Kotěhůlkách. A co čert nechtěl, zjistil, že jeho rodný hnůj obsahuje vesměs jen tři desetiny promile draslíku (kvalitní chlévský hnůj obsahuje šest desetin promile hořčíku) a nějakých třináct procent organických látek (kvalitní chlévský hnůj obsahuje osmnáct procent organických látek).

Naštěstí tu jsou Tonda Krcál a Franta Hundesscher. Ti se nebojí ničeho. Tonda už jako kluk dokázal počůrat z posedu hajného a Franta se nebojí jezdit s traktorem, který má deset let propadlou technickou. Ti dva hrdinové se vypravili za děkanem příslušné fakulty, aby mu to řádně vytmavili. Tonda i Franta mají svá hnojniště, pečují o ně s patriotickou láskou a jaké jim nerostou fazole. A hrách. A jednou omylem i špenát, ale ten nežrala ani stará Rašplovic koza, takže o tom škoda mluvit. No a proto mají dojem, že jejich hnůj je kvalitní. Tak ať Pepík laskavě nešíří poplašné zprávy o špatné kvalitě hnoje v Kotěhůlkách. A to ani v tom skleníku od hnoje odtržených elit na agronomické fakultě. Protože Kotěhůlky jsou hnojařská velmoc!

Kde udělali Tonda a Franta chybu? Jako autor jsem je nechal udělat chyb několik - a je dost dobře možné, že některé jsem jim přidal jako bonus vlastní nepozorností:

1. Pepík analyzoval složení všech hnojnišť, Tonda a Franta mají jen to své, ale zobecňují na celé Kotěhůlky. Tonda a Franta tak vlastně zkouší zpochybnit data statisticky silnější daty statisticky slabšími.

2. Pepík má k dispozici výsledky analýzy složení, zatímco Tonda a Franta mají jen svůj dojem. Tonda a Franta se tak vlastně pokoušejí zpochybnit parametr věcně silnější (složení hnoje) parametrem slabším (dojem z vlastní úrody). Nemusí to být vždy očividné, ale poměrně častým selháním při laickém posuzování věcné síly příslušného parametru je jeho subjektivnost (zde: výnosy ze záhonků si počítají jen skutečně vášniví zahrádkáři), nepříliš vzácné je i přehlížení setrvačnosti (zde: zejména u méně náročných plodin nějakou dobu trvá, než se špatně hnojená půda vyčerpá).

3. I kdyby nakrásně měli Tonda a Franta nejlepší hnůj široko daleko, nebyl by to argument proti zjištění, že průměrná kvalita hnoje v Kotěhůlkách není dobrá. Dva reprezentanti Kotěhůlek, kteří sami sebe vybrali jako reprezentanty hnoje, totiž mohou (mohou, nemusí!) mít tak nadprůměrný hnůj, že může být kvalitní i v případě, že povšechně stojí kotěhůlský hnůj za starou bačkoru.

4. Pepík se v našem příběhu neangažuje, zatímco Tonda a Franta táhnou na emoce. To asi nemá ani cenu příliš komentovat. Boj za záchranu Kotěhůlek a za věčnou slávu jejich hnoje známe z médií. Věčná sláva mrvy není argument.

Proč je nebezpečná špatná novinářská práce u biomedicínských témat

 

Dlouhodobý nešvar médií je špatná novinářská práce s biologickými a medicínskými tématy. Důvody se mohou různit a ne vždy je to chyba novináře, který napsal článek, nad kterým odborník podle osobních dispozic pláče, nadává, nebo propadá záchvatům hysterického smíchu.

Někdy vznikla chyba už při sestavování tiskové zprávy vypuštěním zdánlivě nepodstatných slov, která ve skutečnosti významně mění tiskové vyznění zprávy. Tak například počátkem srpna proběhla médii zpráva o tom, že byl prvně popsán zhoubný nádor u dinosaura. Některá média dokonce silně prožívala podobnost nádoru dinosaura a člověka, i když fakticky šlo o technickou záležitost práce. Práce, která navíc nebyla prvním průkazem nádoru u dinosaura, ani prvním průkazem maligního nádoru, ale prvním přímým průkazem maligního nádoru. Dlužno poznamenat, že v tomto případě nejspíš senzaci přiživili i sami autoři studie, takže v tomto případě nemohl mít novinář ve vymezeném čase, pokud náhodou nemá nějaký náhled na paleopatologii, drobné chybky vůbec odhalit.

Velmi častým zdrojem chyb je přebírání článku bez ověření původního zdroje. Tomu často napomáhá zvyk odkazovat jako na zdroj – pokud se vůbec na zdroj odkazuje – na agenturu, od které byla zpráva převzata. Odkaz na původní studii nebo alespoň na tiskové prohlášení autorů příslušné studie stále není pravidlem. Tak mohl Český rozhlas v dubnu publikovat zprávu o úžasných schopnostech psů vyčenichat nádory. Ve skutečnosti nešlo o řádně realizovanou studii ani o recenzovanou vědeckou publikaci, ale konferenční abstrakt z obrovské konference. Zdrojem bylo nejspíše reklamní prohlášení autorů, kteří si tak prostě dělali reklamu pro svoji živnost – očichávání psy jako alternativna k „nebezpečné“ mamografii. Toho se chopila místní média, od nich zprávu nekriticky převzala anglická redakce Deutsche Welle zpráva se rozběhla do světa. I zde mohl český novinář bez základních znalostí toho, jak funguje výzkum a jaké jsou publikační zvyklosti v biomedicíně, jen obtížně odhalit, že jde o poněkud štěkající kachnu.

Ostudné jsou ale takové chyby, ve kterých novinář selže v kritické práci se zdroji. Takové selhání nemusí nutně vycházet z toho, že příslušný novinář věří v tzv. alternativní medicínu, jen nemusí být schopen rozpoznat, že jde o hloupost. Tedy nemusí to rozpoznat od stolu, při troše hledání by se měl být schopen dobrat přinejmenším pochybné podstaty toho, čemu vlastně dělá reklamu. Tak zatímco u Dagmar Chmelířové, která se na vlnách Českého rozhlasu Plzeň objevovala střídavě jako host i moderátorka, není třeba příliš pochybovat o tom, že šířeným zdravotním a biologickým desinformacím věří, u takového Miroslav Bajáka, který naservíroval posluchačům Českého rozhlasu Hradec Králové reklamu na biorezonanci, to může být prostá neznalost.

Možná je i jiné vysvětlení než neznalost, naprosté nepochopení toho, že by se mohlo jednat o problém. Ať už to byl Fokus Václava Moravce, ve kterém jako odborník vystupoval certifikovaný šarlatán Jan Vojáček. Hypotézu nepochopení problému podporuje i to, že redakce na kritiku reagovala mlčením. A tak si Černého Petra zesměšnění se vytáhla až Iva Bezděková z Deníku N, která napsala oslavnýčlánek na léčbu vdechování vzduchu ze včelího úlu. Tedy oficiálně článek oslavný není, dosahuje nové úrovně neutrality, když jsou v rámci „objektivity“ osloveni dva lékaři a jsou doslova citováni. Dr. Jakubec i prof. Panzer shodně říkají, že o této „terapii“ nikdy neslyšeli.

Zdánlivě jde jen o maličkosti, ale tímto przněním kritické práce s odbornými texty a kritického myšlení vůbec média vytvářejí falešné autority. Pokud stejně jako ke zpracování odborného textu přistoupí novinář i k vytěžení odborníka, udělá reklamu první mluvící hlavě, která půjde kolem. Skutečně otřesný příklad je vystupování Soni Pekové, ze které se stala mediální odbornice, ačkoliv není obtížné dohledat vyjádření skutečných odborníků, která jsou nesmlouvavě kritická a je z nich jasné, že považovat Soňu Pekovou za odbornici na virologii nebo dokonce epidemiologii je hrubě nesprávné. Nejde o nějaké neznámé tváře, Pekovou kritizují např. Václav Hořejší, Jan Pačes, Jak Konvalinka nebo Pavel Plevka. Kriticky se Soňou Pekovou zabývají i lidé, kteří mají k novinařině blízko, jako třeba Jan Žabka nebo Jan Cemper. Informace o tom, že Peková říká nepravdy, jsou k dispozici. Jen je někteří novináři asi nechtějí vidět.

Soňa Peková ale není jediná taková falešná autorita, nově se rodící hvězdou je Vaclav Jordan, reklamou nepohrdne ani Roman Šmucler, Jan Hnízdil nebo Miroslava Skovajsová. Všichni tito falešní odborníci říkají nikoliv to, co se opíralo o seriózní zdroje nebo o jejich vlastní seriózní výzkum, ale o to, co si myslí, že chce slyšet lid. Tím špatná práce médií jen podporuje rozvoj a šíření blátivého myšlení.

Kdyby šlo jen o otázku původu viru, bylo by to vlastně celkem neškodné. Pro některé lidi je asi pohodlnější připustit si, že SARS-CoV-2 je virus umělého původu, než se smířit s myšlenkou, že příroda není disneyovský film a že na lidstvo mohou číhat velké nástrahy. V tomto případě jde i o preventivní opatření – a je obtížně dosáhnout plošné shody o nutném rozsahu preventivních opatření, když na nezodpovědní novináři pomáhají vytvářet dojem odbornosti u ne-odborníků bažících po pozornosti, nezodpovědní politici reagují spíše než na názory odborníků na názory zpovykaného davu a skuteční odborníci se musí o pozornost dělit a někdy i dohadovat s těmi, kteří si jen na odborníky hrají.

Mnoho se hovoří o zodpovědné žurnalistice. Obávám se, že na poli biomedicíny se o zodpovědné žurnalistice ani nemluví, protože média – a to včetně veřejnoprávních nebo těch, která se k zodpovědné žurnalistice proklamativně hlásí – provozují jen více či méně nezodpovědnou žurnalistiku. 

Pop-psychosomatika škodí

Doby se mění a změna postihuje i módu. Když například v letech 1884-85 probíhala v Berlíně konference o západní Africe (Kongokonferenz), bylo módní Kongo. Asi bylo všude. Do dnešních dnů se dochovalo v patologii jako název speciální barvící techniky Kongo červeň (Konžská červeň, Kongo red). Později byla módní radioaktivita. Bylo možné si koupit třeba omlazující krém Radior nebo zubní pastu s přídavkem radioaktivního thoria Doramed. Nemálo pamětníků si vzpomene na jiný hit, na kybernetiku. Jakákoliv variace na téma baterie, žárovka a několik vypínačů mohla být úspěšnou kybernetickou hračkou. Kybernetické poblouznění bylo někdy seriózní, někdy spíše úsměvné a někdy jen o hračkách. Vemkoncem technickou kybernetiku lze stále studovat a není to zase tak dávno, co Matfyz přestal vyučovat obor teoretická kybernetika, co začaly z výuky normální a patologické fyziologie na lékařských fakultách mizet přednášky zastřešené pojmem biokybernetika a co mladý kybernetik začalo být jen vznešené pojmenování lamy.

Dnešním hitem sezóny, či spíše jedním z hitů sezóny, je "psychosomatika". Chceš být zajímavý? Dělej to psychosomaticky. A co? To je jedno, ale musí to být hluboce psychosomatické. Čím hlubší, tím lépe, alespoň si nikdo nedovolí kritizovat hloubku (s)myšlenek. Něco jako svého času kybernetika. Kybernetika v pedagogice, kybernetika ve filozofii, kybernetika a marxistická dialektika. Spíše než o pochopení podstaty šlo o fascinaci "bedýnkami", nebo dokonce jen velkými tajemnými blikajícími stroji. Podobně dnes. Psychika sice nebliká, ale je tajemná. Dokonce i pro odborníka. A přitom každý z nás nejméně jednou psyché disponuje. Takže se asi každý z nás cítí být odborníkem. Do toho přimíchejme hrst falešných zkušeností z literatury. Literatura dovede být pěkně návodná. Každý, kdo četl Werfelovu povídku Ne vrah, zavražděný je vinen a kdo po dočtení nepocítil, že právě prožil jasný důkaz existence krystalicky čistého Oidipova komplexu, nejspíš nečetl pozorně. Nebo, abych připustil i málo pravděpodobnou možnost, jen nikdy neslyšel o Freudovi. Totéž se děje i s tématy vyloženě psychosomatickými. Literatura je plná mrtvých strachem. Ať už je to Švandrlíkův Padouch z Horní Libně, Batličkův Otrávený šíp, nebo třeba úmrtí v Doyleově Psu baskervillském, je to čtenářsky, posluchačsky i divácky vděčné. Podobně plastické je i líčení padouchů, ničemných přihlížejících a vůbec groteskních figurek, kterým pokřivená mysl pokřivila i tělo. Nebo naopak. Z očekávání toho, že už křivá huba musí značit křivý charakter, co teprve křivé celé tělo. Možná jsem pesimistický, ale zatímco u sci-fi si prakticky každý celkem bez problémů uvědomí, že klingonská opera je sice skvělá, ale rozhodně bude očekávat, že na nádvoří Vlašského dvora v rámci kutnohorského Operního týdne zazní mnohem spíše Tristan a Isolda než Aktuh a Melota, s díly ne tak očividnými je to složitější. Prakticky každou kostýmovou mýdlovou operu můžeme vnímat jako obraz historie, každé dramatické líčení pohnutek na stránkách jinak dobré knihy můžeme vnímat jako možné nebo dokonce obvyklé. Stránkám knih vládnou zlý hrbáč Richard III., vysušené a pokroucené čarodějnice s nezbytnou bradavicí na nose a závistivci a lakomci, které prozrazují jejich neřesti. Quasimodo a jemu podobné čisté duše v pokřiveném těle jsou kontrastem očekávání, výjimky, takové bílé vrány, které pilným čtenářům spíše říkají, že na stránkách knih jsou možné výjimky pravidel, ale stále jde o výjimky.

Dobře, literatura. S tím si stále dost lidí dokáže poradit, odliší fikci od reality. Tedy za optimistických předpokladů. Ale pak tu máme nejrůznější mluvící hlavy. Žvanily, mluvky, tlučhuby a tak vůbec, jenže vybavené nějakou formální nebo zdánlivou autoritou. A ti již vykládají své divoké představy všude, kde dostanou prostor. Nějaká věda, nějaké argumenty? Pche! Co to žvaníš, já jsem přece atestovaný radiolog, mediálně známý psychiatr, nebo třeba miloučký drahoučký šarlatán oblíbený ve všech redakcích "ženských" rubrik a časopisů. Kam na mě s nějakou biologií, psychologií, studiemi. Já mám znalosti ze života. Nebo z páté dimenze. Docela smutné, ale není to poprvé a nebude to ani naposledy. Historie medicíny zná pouštění žilou, smrtící léky na bázi magie a těžkých kovů, homeopatii, hysterii, preventivní ozařování brzlíku, dlouhodobý absolutní klid po infarktu, mesmerizaci a další nápady, mnohdy hájené špičkami oborů nebo miláčky salónů, které nadělaly spoustu škody. Ale je třeba o tom mluvit.

Tak ta dnešní psychosomatika. Ona tedy není vůbec dnešní, v moderním pojetí má kořeny v počátcích psychologie jako skutečného vědeckého oboru. Řada pojmů metaforicky popisujících psychické procesy svádí k jejich doslovnému uchopení. Nemáš energii, olízni baterii! Městnání emocí je jako městnání žluči. A propos, nejsou lidé zadržující vztek žlutí? Beletrie zná pár příkladů. Na druhou stranu slovní inkontinence je asi i pro okolí snesitelnější než inkontinence moči a stolice. Pak přišly biologické objevy, které tomu dávaly větší smysl. Osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny znamená, že mozek může produkovat hormony nějak zasahující i do imunitního systému. Objev endogenních opioidů, proteinů, které se nejprve zdály být první vlaštovkou molekul emocí. To vše se mohlo míchat do obrovského boršče. Třeba by z toho něco mohlo být, uvidí se, jak dopadnou studie. A studie dopadají na hrbaté dláždění. Tedy nespecifický efekt ano, ten existuje. Ale specifický? Tam je to tragédie, buď se nepotvrzuje, nebo je studie tak špatná, že potvrzuje nanejvýš tak kritické výtky na téma kvalita výzkumu v psychologii. Tak se psychosomatika se svými larvovanými depresemi, psychogenním původem primární arteriální hypertenze, psychogenními nádory, psychogenní autoimunitou a podobně přesunula do dějin medicíny a seriózní výzkumný program je mnohem skromnější. Žádná heroická psychoterapie zahánějící nádory a vadné klony B lymfocytů, mnohem méně heroické, ale alespoň podle mého názoru mnohem užitečnější studium toho, jak důležité jsou pro zdraví i pro prožívání nemocí takové "drobnosti" jako je psychický stav. A je v tom i méně tajemna, mechanismem najednou nemusí být tajemné síly mozku, ale třeba přízemní motivace pro více sportu, pro kvalitnější stravu, nebo třeba pro lepší spolupráci s lékařem. Prostě významné, ale jiné.

Tedy tak to snad jednou bude. Ale dnes? V některých kruzích a dokonce i v některých formálně odborných společnostech je to jakýsi hybrid doby dávno minulé, současnosti a šarlatánství. Psychosomatika je štít, kterým lze obhájit v zásadě cokoliv, co by jinak bylo chápáno jako podvod - nebo jako očividná odborná nezpůsobilost. Jsi lékař a chceš pacienty kasírovat za homeopatii, akupunkturu, biorezonanci, netopýří sádlo? Bojíš se ale jet ve špíně ve velkém jako třeba Klímová nebo Šula? Nebo si jen sám sobě chceš nadále nalhávat, že nejsi vřed a onuce? Žádný problém, stačí to všechno prohlásit za "psychosomatickou terapii". A už to jede. Když bude nejhůř, Společnost psychosomatiké medicíny ČLS JEP tě podrží. Vždyť přesně to dělají i mnozí členové jejich výboru - a ryba smrdí od hlavy. Ale je to ještě lepší. Máš oblíbený konzervativní předsudek? Chceš, aby tě bralo vážně víc lidí? Bez problémů, i tady ti "psychosomatika" pomůže. Městnat se nemusí jen žluč, krev, nebo větry. Městnat se může i špatný pocit z nepřijetí tradiční role. Role tvé tradice, pochopitelně. Takže žena musí být ozdoba u krbu. Není? Psychosomatika jí to vrátí v podobě nádoru prsu, děložního čípku, nebo alespoň endometriózy. A bratra tvé babičky zeť v podnájmu prý slyšel, že správně uchopená psychosomatika - tedy návrat k plotně a vařečce - prý může totéž i vyléčit. Totéž pro muže. Nejsi dobyvatel, lapka, hradní pán? Psychosomatika ti to vrátí jako zbytnění prostaty. Kdybys jezdil na koni zakut do kvalitní zbroje, nestalo by se ti to, ty tradice pošlapávající lumpe!

Tohle už je ale docela hnusné. Takové tvrzení, zejména z pozice autority, byť i jen zdánlivé, totiž reálně ubližuje nemocným. Máš nádor prsu? Byla jsi málo žena! Máš nádor anorekta? Asi ti bylo všechno u prdele, ty lumpe! Skutečný komplexní psychosomatik pak může dodat na znamení svého širokého záběru ještě "karma je zdarma". A to je docela ironické, protože diletantská psychosomatika - či spíše pseudopsychosomatika - se tak dostává na pole skutečné psychosomatiky jako škodlivý faktor. Jako něco, co může působit negativně na psychický stav nemocného. Bylo by ironické, kdybych mohl napsat, že pseudopsychosomatika tak zabíjí. Bohužel k tomu zatím nejsou seriózní výsledky a tak lze bezpečně předpokládat jen to, že to přinejmenším postiženým znepříjemní život. Riziko poškození, ať již tajemnou silnou mozku, nebo třeba možným sklonem spíše odmítnout terapii, nedodržovat nutná režimová opatření, nebo dokonce spáchat sebevraždu, je tedy spíše spekulativní.