Doby se mění a změna postihuje i módu. Když například v letech 1884-85 probíhala v Berlíně konference o západní Africe (Kongokonferenz), bylo módní Kongo. Asi bylo všude. Do dnešních dnů se dochovalo v patologii jako název speciální barvící techniky Kongo červeň (Konžská červeň, Kongo red). Později byla módní radioaktivita. Bylo možné si koupit třeba omlazující krém Radior nebo zubní pastu s přídavkem radioaktivního thoria Doramed. Nemálo pamětníků si vzpomene na jiný hit, na kybernetiku. Jakákoliv variace na téma baterie, žárovka a několik vypínačů mohla být úspěšnou kybernetickou hračkou. Kybernetické poblouznění bylo někdy seriózní, někdy spíše úsměvné a někdy jen o hračkách. Vemkoncem technickou kybernetiku lze stále studovat a není to zase tak dávno, co Matfyz přestal vyučovat obor teoretická kybernetika, co začaly z výuky normální a patologické fyziologie na lékařských fakultách mizet přednášky zastřešené pojmem biokybernetika a co mladý kybernetik začalo být jen vznešené pojmenování lamy.
Dnešním hitem sezóny, či spíše jedním z hitů sezóny, je "psychosomatika". Chceš být zajímavý? Dělej to psychosomaticky. A co? To je jedno, ale musí to být hluboce psychosomatické. Čím hlubší, tím lépe, alespoň si nikdo nedovolí kritizovat hloubku (s)myšlenek. Něco jako svého času kybernetika. Kybernetika v pedagogice, kybernetika ve filozofii, kybernetika a marxistická dialektika. Spíše než o pochopení podstaty šlo o fascinaci "bedýnkami", nebo dokonce jen velkými tajemnými blikajícími stroji. Podobně dnes. Psychika sice nebliká, ale je tajemná. Dokonce i pro odborníka. A přitom každý z nás nejméně jednou psyché disponuje. Takže se asi každý z nás cítí být odborníkem. Do toho přimíchejme hrst falešných zkušeností z literatury. Literatura dovede být pěkně návodná. Každý, kdo četl Werfelovu povídku Ne vrah, zavražděný je vinen a kdo po dočtení nepocítil, že právě prožil jasný důkaz existence krystalicky čistého Oidipova komplexu, nejspíš nečetl pozorně. Nebo, abych připustil i málo pravděpodobnou možnost, jen nikdy neslyšel o Freudovi. Totéž se děje i s tématy vyloženě psychosomatickými. Literatura je plná mrtvých strachem. Ať už je to Švandrlíkův Padouch z Horní Libně, Batličkův Otrávený šíp, nebo třeba úmrtí v Doyleově Psu baskervillském, je to čtenářsky, posluchačsky i divácky vděčné. Podobně plastické je i líčení padouchů, ničemných přihlížejících a vůbec groteskních figurek, kterým pokřivená mysl pokřivila i tělo. Nebo naopak. Z očekávání toho, že už křivá huba musí značit křivý charakter, co teprve křivé celé tělo. Možná jsem pesimistický, ale zatímco u sci-fi si prakticky každý celkem bez problémů uvědomí, že klingonská opera je sice skvělá, ale rozhodně bude očekávat, že na nádvoří Vlašského dvora v rámci kutnohorského Operního týdne zazní mnohem spíše Tristan a Isolda než Aktuh a Melota, s díly ne tak očividnými je to složitější. Prakticky každou kostýmovou mýdlovou operu můžeme vnímat jako obraz historie, každé dramatické líčení pohnutek na stránkách jinak dobré knihy můžeme vnímat jako možné nebo dokonce obvyklé. Stránkám knih vládnou zlý hrbáč Richard III., vysušené a pokroucené čarodějnice s nezbytnou bradavicí na nose a závistivci a lakomci, které prozrazují jejich neřesti. Quasimodo a jemu podobné čisté duše v pokřiveném těle jsou kontrastem očekávání, výjimky, takové bílé vrány, které pilným čtenářům spíše říkají, že na stránkách knih jsou možné výjimky pravidel, ale stále jde o výjimky.
Dobře, literatura. S tím si stále dost lidí dokáže poradit, odliší fikci od reality. Tedy za optimistických předpokladů. Ale pak tu máme nejrůznější mluvící hlavy. Žvanily, mluvky, tlučhuby a tak vůbec, jenže vybavené nějakou formální nebo zdánlivou autoritou. A ti již vykládají své divoké představy všude, kde dostanou prostor. Nějaká věda, nějaké argumenty? Pche! Co to žvaníš, já jsem přece atestovaný radiolog, mediálně známý psychiatr, nebo třeba miloučký drahoučký šarlatán oblíbený ve všech redakcích "ženských" rubrik a časopisů. Kam na mě s nějakou biologií, psychologií, studiemi. Já mám znalosti ze života. Nebo z páté dimenze. Docela smutné, ale není to poprvé a nebude to ani naposledy. Historie medicíny zná pouštění žilou, smrtící léky na bázi magie a těžkých kovů, homeopatii, hysterii, preventivní ozařování brzlíku, dlouhodobý absolutní klid po infarktu, mesmerizaci a další nápady, mnohdy hájené špičkami oborů nebo miláčky salónů, které nadělaly spoustu škody. Ale je třeba o tom mluvit.
Tak ta dnešní psychosomatika. Ona tedy není vůbec dnešní, v moderním pojetí má kořeny v počátcích psychologie jako skutečného vědeckého oboru. Řada pojmů metaforicky popisujících psychické procesy svádí k jejich doslovnému uchopení. Nemáš energii, olízni baterii! Městnání emocí je jako městnání žluči. A propos, nejsou lidé zadržující vztek žlutí? Beletrie zná pár příkladů. Na druhou stranu slovní inkontinence je asi i pro okolí snesitelnější než inkontinence moči a stolice. Pak přišly biologické objevy, které tomu dávaly větší smysl. Osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny znamená, že mozek může produkovat hormony nějak zasahující i do imunitního systému. Objev endogenních opioidů, proteinů, které se nejprve zdály být první vlaštovkou molekul emocí. To vše se mohlo míchat do obrovského boršče. Třeba by z toho něco mohlo být, uvidí se, jak dopadnou studie. A studie dopadají na hrbaté dláždění. Tedy nespecifický efekt ano, ten existuje. Ale specifický? Tam je to tragédie, buď se nepotvrzuje, nebo je studie tak špatná, že potvrzuje nanejvýš tak kritické výtky na téma kvalita výzkumu v psychologii. Tak se psychosomatika se svými larvovanými depresemi, psychogenním původem primární arteriální hypertenze, psychogenními nádory, psychogenní autoimunitou a podobně přesunula do dějin medicíny a seriózní výzkumný program je mnohem skromnější. Žádná heroická psychoterapie zahánějící nádory a vadné klony B lymfocytů, mnohem méně heroické, ale alespoň podle mého názoru mnohem užitečnější studium toho, jak důležité jsou pro zdraví i pro prožívání nemocí takové "drobnosti" jako je psychický stav. A je v tom i méně tajemna, mechanismem najednou nemusí být tajemné síly mozku, ale třeba přízemní motivace pro více sportu, pro kvalitnější stravu, nebo třeba pro lepší spolupráci s lékařem. Prostě významné, ale jiné.
Tedy tak to snad jednou bude. Ale dnes? V některých kruzích a dokonce i v některých formálně odborných společnostech je to jakýsi hybrid doby dávno minulé, současnosti a šarlatánství. Psychosomatika je štít, kterým lze obhájit v zásadě cokoliv, co by jinak bylo chápáno jako podvod - nebo jako očividná odborná nezpůsobilost. Jsi lékař a chceš pacienty kasírovat za homeopatii, akupunkturu, biorezonanci, netopýří sádlo? Bojíš se ale jet ve špíně ve velkém jako třeba Klímová nebo Šula? Nebo si jen sám sobě chceš nadále nalhávat, že nejsi vřed a onuce? Žádný problém, stačí to všechno prohlásit za "psychosomatickou terapii". A už to jede. Když bude nejhůř, Společnost psychosomatiké medicíny ČLS JEP tě podrží. Vždyť přesně to dělají i mnozí členové jejich výboru - a ryba smrdí od hlavy. Ale je to ještě lepší. Máš oblíbený konzervativní předsudek? Chceš, aby tě bralo vážně víc lidí? Bez problémů, i tady ti "psychosomatika" pomůže. Městnat se nemusí jen žluč, krev, nebo větry. Městnat se může i špatný pocit z nepřijetí tradiční role. Role tvé tradice, pochopitelně. Takže žena musí být ozdoba u krbu. Není? Psychosomatika jí to vrátí v podobě nádoru prsu, děložního čípku, nebo alespoň endometriózy. A bratra tvé babičky zeť v podnájmu prý slyšel, že správně uchopená psychosomatika - tedy návrat k plotně a vařečce - prý může totéž i vyléčit. Totéž pro muže. Nejsi dobyvatel, lapka, hradní pán? Psychosomatika ti to vrátí jako zbytnění prostaty. Kdybys jezdil na koni zakut do kvalitní zbroje, nestalo by se ti to, ty tradice pošlapávající lumpe!
Tohle už je ale docela hnusné. Takové tvrzení, zejména z pozice autority, byť i jen zdánlivé, totiž reálně ubližuje nemocným. Máš nádor prsu? Byla jsi málo žena! Máš nádor anorekta? Asi ti bylo všechno u prdele, ty lumpe! Skutečný komplexní psychosomatik pak může dodat na znamení svého širokého záběru ještě "karma je zdarma". A to je docela ironické, protože diletantská psychosomatika - či spíše pseudopsychosomatika - se tak dostává na pole skutečné psychosomatiky jako škodlivý faktor. Jako něco, co může působit negativně na psychický stav nemocného. Bylo by ironické, kdybych mohl napsat, že pseudopsychosomatika tak zabíjí. Bohužel k tomu zatím nejsou seriózní výsledky a tak lze bezpečně předpokládat jen to, že to přinejmenším postiženým znepříjemní život. Riziko poškození, ať již tajemnou silnou mozku, nebo třeba možným sklonem spíše odmítnout terapii, nedodržovat nutná režimová opatření, nebo dokonce spáchat sebevraždu, je tedy spíše spekulativní.
