Dlouhodobý nešvar médií je špatná novinářská práce s biologickými a medicínskými tématy. Důvody se mohou různit a ne vždy je to chyba novináře, který napsal článek, nad kterým odborník podle osobních dispozic pláče, nadává, nebo propadá záchvatům hysterického smíchu.
Někdy vznikla chyba už při sestavování tiskové zprávy vypuštěním zdánlivě nepodstatných slov, která ve skutečnosti významně mění tiskové vyznění zprávy. Tak například počátkem srpna proběhla médii zpráva o tom, že byl prvně popsán zhoubný nádor u dinosaura. Některá média dokonce silně prožívala podobnost nádoru dinosaura a člověka, i když fakticky šlo o technickou záležitost práce. Práce, která navíc nebyla prvním průkazem nádoru u dinosaura, ani prvním průkazem maligního nádoru, ale prvním přímým průkazem maligního nádoru. Dlužno poznamenat, že v tomto případě nejspíš senzaci přiživili i sami autoři studie, takže v tomto případě nemohl mít novinář ve vymezeném čase, pokud náhodou nemá nějaký náhled na paleopatologii, drobné chybky vůbec odhalit.
Velmi častým zdrojem chyb je přebírání článku bez ověření původního zdroje. Tomu často napomáhá zvyk odkazovat jako na zdroj – pokud se vůbec na zdroj odkazuje – na agenturu, od které byla zpráva převzata. Odkaz na původní studii nebo alespoň na tiskové prohlášení autorů příslušné studie stále není pravidlem. Tak mohl Český rozhlas v dubnu publikovat zprávu o úžasných schopnostech psů vyčenichat nádory. Ve skutečnosti nešlo o řádně realizovanou studii ani o recenzovanou vědeckou publikaci, ale konferenční abstrakt z obrovské konference. Zdrojem bylo nejspíše reklamní prohlášení autorů, kteří si tak prostě dělali reklamu pro svoji živnost – očichávání psy jako alternativna k „nebezpečné“ mamografii. Toho se chopila místní média, od nich zprávu nekriticky převzala anglická redakce Deutsche Welle zpráva se rozběhla do světa. I zde mohl český novinář bez základních znalostí toho, jak funguje výzkum a jaké jsou publikační zvyklosti v biomedicíně, jen obtížně odhalit, že jde o poněkud štěkající kachnu.
Ostudné jsou ale takové chyby, ve kterých novinář selže v kritické práci se zdroji. Takové selhání nemusí nutně vycházet z toho, že příslušný novinář věří v tzv. alternativní medicínu, jen nemusí být schopen rozpoznat, že jde o hloupost. Tedy nemusí to rozpoznat od stolu, při troše hledání by se měl být schopen dobrat přinejmenším pochybné podstaty toho, čemu vlastně dělá reklamu. Tak zatímco u Dagmar Chmelířové, která se na vlnách Českého rozhlasu Plzeň objevovala střídavě jako host i moderátorka, není třeba příliš pochybovat o tom, že šířeným zdravotním a biologickým desinformacím věří, u takového Miroslav Bajáka, který naservíroval posluchačům Českého rozhlasu Hradec Králové reklamu na biorezonanci, to může být prostá neznalost.
Možná je i jiné vysvětlení než neznalost, naprosté nepochopení toho, že by se mohlo jednat o problém. Ať už to byl Fokus Václava Moravce, ve kterém jako odborník vystupoval certifikovaný šarlatán Jan Vojáček. Hypotézu nepochopení problému podporuje i to, že redakce na kritiku reagovala mlčením. A tak si Černého Petra zesměšnění se vytáhla až Iva Bezděková z Deníku N, která napsala oslavnýčlánek na léčbu vdechování vzduchu ze včelího úlu. Tedy oficiálně článek oslavný není, dosahuje nové úrovně neutrality, když jsou v rámci „objektivity“ osloveni dva lékaři a jsou doslova citováni. Dr. Jakubec i prof. Panzer shodně říkají, že o této „terapii“ nikdy neslyšeli.
Zdánlivě jde jen o maličkosti, ale tímto przněním kritické práce s odbornými texty a kritického myšlení vůbec média vytvářejí falešné autority. Pokud stejně jako ke zpracování odborného textu přistoupí novinář i k vytěžení odborníka, udělá reklamu první mluvící hlavě, která půjde kolem. Skutečně otřesný příklad je vystupování Soni Pekové, ze které se stala mediální odbornice, ačkoliv není obtížné dohledat vyjádření skutečných odborníků, která jsou nesmlouvavě kritická a je z nich jasné, že považovat Soňu Pekovou za odbornici na virologii nebo dokonce epidemiologii je hrubě nesprávné. Nejde o nějaké neznámé tváře, Pekovou kritizují např. Václav Hořejší, Jan Pačes, Jak Konvalinka nebo Pavel Plevka. Kriticky se Soňou Pekovou zabývají i lidé, kteří mají k novinařině blízko, jako třeba Jan Žabka nebo Jan Cemper. Informace o tom, že Peková říká nepravdy, jsou k dispozici. Jen je někteří novináři asi nechtějí vidět.
Soňa Peková ale není jediná taková falešná autorita, nově se rodící hvězdou je Vaclav Jordan, reklamou nepohrdne ani Roman Šmucler, Jan Hnízdil nebo Miroslava Skovajsová. Všichni tito falešní odborníci říkají nikoliv to, co se opíralo o seriózní zdroje nebo o jejich vlastní seriózní výzkum, ale o to, co si myslí, že chce slyšet lid. Tím špatná práce médií jen podporuje rozvoj a šíření blátivého myšlení.
Kdyby šlo jen o otázku původu viru, bylo by to vlastně celkem neškodné. Pro některé lidi je asi pohodlnější připustit si, že SARS-CoV-2 je virus umělého původu, než se smířit s myšlenkou, že příroda není disneyovský film a že na lidstvo mohou číhat velké nástrahy. V tomto případě jde i o preventivní opatření – a je obtížně dosáhnout plošné shody o nutném rozsahu preventivních opatření, když na nezodpovědní novináři pomáhají vytvářet dojem odbornosti u ne-odborníků bažících po pozornosti, nezodpovědní politici reagují spíše než na názory odborníků na názory zpovykaného davu a skuteční odborníci se musí o pozornost dělit a někdy i dohadovat s těmi, kteří si jen na odborníky hrají.
Mnoho se hovoří o
zodpovědné žurnalistice. Obávám se, že na poli biomedicíny se
o zodpovědné žurnalistice ani nemluví, protože média – a to
včetně veřejnoprávních nebo těch, která se k zodpovědné
žurnalistice proklamativně hlásí – provozují jen více či
méně nezodpovědnou žurnalistiku.
