Vermikompostér je důmyslné zařízení, ale na balkónové minizahrádce nepracuje spolehlivě. Neláká totiž žížaly. Nebo možná láká, ale žížala, která vyšplhá do osmého podlaží, není zrovna typický reprezentant svého druhu. Je spíš něco jako písečný červ a to na balkóně nechcete. Trochu jsem popustil uzdu technické kreativitě a v hlavě se mi zrodil koncept ofenzivního vermikompostéru. Vermikompostér v základním provedení by byl spojen s dronem a aktivně by pátral po nestřežených žížalách. Jen si to představte, vermikompostér v letové hladině dvacet metrů číhá a jeho senzory aktivně pátrají po žížalí signatuře. Jen nějakou zachytí, střemhlav se vrhá k zemi a žížalu šetrně internuje ve svém zásobníku plném banánových slupek, kousků okurek a jiných snad kompostovatelných zbytků. Luxusní verze pro náročné velkozahrádkáře by byla vybavena letkou žížalolovných dronů.
Skvělý obchodní plán, že? Bohužel jsem se zamyslel i nad důsledky. Zásadní problém je řešení kolize v situaci, kdy senzory dvou dronů zachytí jednu žížalu. Ze všech možných řešení kolize je ve střednědobém horizontu zřejmě stabilní jen boj. Jenže z dlouhodobého hlediska to znamená tlak na lepší bojové schopnosti dronů, tedy kvalitnější ochranu, silnější výzbroj a mocnější takticky i strategicky orientovanou umělou inteligenci. Jednoho dne se tak může stát, že si vermikompostér vybavený silnou letkou uvědomí, že efektivnější než boj o jednotlivé žížaly je eliminace ostatních vermikompostérů i s jejich majiteli. A pak to přijde, jen zkázou nebude Terminátor, ale Verminátor.
