Žížalí apokalypsa

 

Vermikompostér je důmyslné zařízení, ale na balkónové minizahrádce nepracuje spolehlivě. Neláká totiž žížaly. Nebo možná láká, ale žížala, která vyšplhá do osmého podlaží, není zrovna typický reprezentant svého druhu. Je spíš něco jako písečný červ a to na balkóně nechcete. Trochu jsem popustil uzdu technické kreativitě a v hlavě se mi zrodil koncept ofenzivního vermikompostéru. Vermikompostér v základním provedení by byl spojen s dronem a aktivně by pátral po nestřežených žížalách. Jen si to představte, vermikompostér v letové hladině dvacet metrů číhá a jeho senzory aktivně pátrají po žížalí signatuře. Jen nějakou zachytí, střemhlav se vrhá k zemi a žížalu šetrně internuje ve svém zásobníku plném banánových slupek, kousků okurek a jiných snad kompostovatelných zbytků. Luxusní verze pro náročné velkozahrádkáře by byla vybavena letkou žížalolovných dronů.

Skvělý obchodní plán, že? Bohužel jsem se zamyslel i nad důsledky. Zásadní problém je řešení kolize v situaci, kdy senzory dvou dronů zachytí jednu žížalu. Ze všech možných řešení kolize je ve střednědobém horizontu zřejmě stabilní jen boj. Jenže z dlouhodobého hlediska to znamená tlak na lepší bojové schopnosti dronů, tedy kvalitnější ochranu, silnější výzbroj a mocnější takticky i strategicky orientovanou umělou inteligenci. Jednoho dne se tak může stát, že si vermikompostér vybavený silnou letkou uvědomí, že efektivnější než boj o jednotlivé žížaly je eliminace ostatních vermikompostérů i s jejich majiteli. A pak to přijde, jen zkázou nebude Terminátor, ale Verminátor.

Tři scénáře dalšího vývoje

Protože z pera, úst, klávesnic či jiných informace vyměšujících orgánů budoucího Národního institutu pro zvládnutí pandemie vypadávají některá tvrzení, která jsou poněkud podivná při konfrontaci s publikovanými výsledky, dovolím si nastínit tři scénáře možného vývoje.

Scénář 1: Rezervace

Znechuceni mediálními výstupy té části institutu, která má silné vazby na desinformační spolek Zdravé fórum, v problematice orientovaní a vědeckou a morální integritou trpící členové po marném boji rezignují. Na jejich místo nastoupí epidemiolog Žito, mikrobiolog Jan "Kozí příběh" Tománek, homeopatičtí otec a syn Čížkovi, po kotníky v krvi se brodící Roman "Terminátor" Šmucler, Tomáš "vymyšlená nejistota je nejlepší" Fürst, Jiří "téměř nulová smrtnost" Beran nebo třeba z výkonu trestu dočasně propuštěná naprosto jiná Soňa Peková téhož jména.

Pod odborným vedením těchto na slovo vzatých odborníků se zruší restrikce, protože omezují osobní svobodu. Následně proběhne velká diskuze o hledání kompromisu mezi "popravou všech očkujících vlastizrádců" a "dobrovolným očkováním". Dopadne to tak, že vláda zřídí v oblasti bývalého vojenského újezdu Brdy vakcinační rezervaci, do které vysídlí propagátory očkování i s jejich vakcínami a rodinami. V hezké přírodě, na čestvém vzduchu a obehnáni ostnatým drátem a minovým polem budou mít dost času na zpytování svědomí.

Po patnácté vlně, která snad už konečně zajistí tu správnou, lepší a setrvalou imunitu pro zbytky přežívající populace, se objeví ostnatý drát i kolem České republiky, protože svět se bude obávat opakování současného úderu variant chí (Praha), ksí (Brno) a omega (Kardašova Řečice).

Scénář 2: Sekta

Znechuceni mediálními výstupy té části institutu, která má silné vazby na desinformační spolek Zdravé fórum, v problematice orientovaní a vědeckou a morální integritou trpící členové budou bojovat do hořkého konce. Diskutovat, argumentovat a vysvětlovat laikům. Vzhledem k masivním odchodům vyhořelých zdravotníků se zavede pracovní povinnost pro zdravotníky, aby si mohli příznivci těch správných spolků, pokud zrovna neumírají na JIP, užívat svobody.

Protože to nebude stačit, bude třeba najít viníka. Nejlépe toho, kdo šíří blbou náladu tím, že neustále opakuje, že něco děláme špatně, že není třeba mít přeplněné nemocnice ani zotročené zdravotníky. Útoky ve jménu svobody by se stupňovaly, ale část nezodpovědných policistů v tom bude stále vidět trestnou činnost, které mají povinnost zabránit a kterou mají předávat k potrestání soudům. NIZP tedy povolá osvědčené spřízněné právníky, aby něco vymysleli. Jenže skromní a soudní právníci Tomáš Nielsen, Ondřej Dostál, Zuzana Candigliota a Jana Zwyrtek Hamplová se nakonec přiznají, že si s tím neví rady. Povolají tedy zachránce nejlepšího, mistra právního kutilství Ivo "Viléma" Telece. Ten po krátkém zaváhání nalezne přiléhavé analogie v zákoně o myslivosti. Nakonec naleznou řešení i té nejpalčivější otázky: Jak definovat krmelec, u kterého je odstřel zakázán?

Bohužel hněv davu bude asi příliš malý, takže se objeví další vlna. Zřejmě nadpřirozeno, bohové se zlobí. Státním náboženstvím s povinnou vírou se tak stane apokalyptický kult, ve kterém se bude mísit uctívání Morany, Anubise, Thanata a Thomase Bayese.

Scénář 3: Konečně dostaneme rozum a budeme se chovat zodpovědně

Sci-fi jsem si nechal až na konec

Snění nad knihou

 

Některé knihy bych skutečně neměl číst. Pozůstatky jejich obsahu uložené hluboko v mé paměti mohou v nestřeženém okamžiku, třeba ve spánku, pronikat do událostí nových. A dát vzniknout poněkud znepokojivým snům. Něco takového se stalo i dnešní noci. Vzpomínky na Kroniku stoleté války Jeana Froissarta nalezly zmínky o strážcích tradičních hodnot na naší politické scéně. V temných zákoutích mého mozku se tyto dvě paměťové stopy křížily a výsledek byl...

 

Strážce tradičních hodnot sir Wěnceslav mladší erbu vlajky vytáhl zakut ve zbroji dle ČSN 41 2050, protože si nenechá z Bruselu diktovat ISO 683, do boje. Předvolebního boje. Jeho odhodlané voje pěších i internetových válečníků vyrazili spořádaně do kampaně, až přišli na území sira Pitomia erbu už zase jiného. Ten zahořel bojovým zápalem a oblékl si zbroj dle ukořistěné ČSN EN 10204. Vzal do ruky malchus, o kterém nechal rozšířit, že je to tradiční slovanská katana, ale že zlé elity to tají, a vytáhl. Cestou konali hrdinské skutky, o kterých budou psát obecní kroniky ještě několik týdnů.

 

Voje sira Wěnceslava přibyly k obci Řeporyje a dle válečných zvyklostí vyslali posla. Ten přislíbil ušetřit Řeporyje kampaně a plenění výměnou za dva metráky uzenek, osm tisíc korun československých a plyšového medvídka. Purkmistr Novotný kázal posly vyhodit a chystal se do boje. Bitva bojových multikár byla rozhodnuta rychlým a odvážným útokem. Protože měl sir Wěnceslav o jednu multikáru méně, řeporyjská multikára záhy opanovala bojiště a sir Wěnceslav odtáhl s nepořízenou.

 

Válečné štěstí stálo na straně sira Pitomia. Jeho voje oblehly Vysokou Lhotu okres Pelhřimov v oslabení, dvě třetiny stálých obyvatel bylo za prací či za studiem daleko od vesnických plaňkových hradeb. Herold sira Pitomia na návsi vyhlásil, že žádají pouze deset minut vysílacího času v obecním rozhlasu, deset balíků toaletního papíru pro povzbuzení odvahy vojska a všechny slepice z obce. Ten poslední požadavek vyvolal zděšení. Nikdo z pěti přítomných vysokolhoteckých slepice nechoval. Nakonec nalezli jednu dávno mrtvou zmrazenou slepici a tak sir Pitomio mohl vychutnat vavříny vítězství. Snad na smetaně, o tom kroniky mlčí.

 

Poblíž Lipan se obě vojska střetla. Všichni bojovníci si byli vědomi historického významu místa, protože jim o tom již několik dní každé ráno a večer pouštěli animovaný film. V duchu nejlepších tradic se obě vojska obklopila vozovými hradbami. Sir Wěnceslav obehnal své vojsko hradbou z pěti vozů Škoda Octavia, osmi Škoda Fabia, tří kořistních Trabantů, jednoho kořistního Zetoru a veliteské Škody Superb. Sir Pitomio více ctil tradici a obehnal se trojitou linií sestavenou z důmyslně nabouraných vozů Škoda 120, Škoda 105, Škoda Favorit a několika přívěsných vozíků a karavanů. Tím se ale ocitl v pasti, protože zjistil, že jeho udatná domobrana se nedokáže pro nedostatek fyzické zdatnosti přesunout vně hradem a provést výpad. Když navíc zjistil, že v jeho táboře není přístup na internet, poznal, že bitvu ztratil a že nemá šanci ani na bitvu, ve které by zemřel hrdinskou smrtí. Proto kázal zničit všechny texty, ve kterých psal, že harakiri je pod názvem vlastencosebekuch tradiční česká záležitost, a začal vyjednávat. Sir Wěnceslav tak získal okolí Rozvadova, tři tučné husy a láhev moravské slivovice. A mír do svátku svatého Rúfa.

 

Stalo se v prosinci 2019

Aspirin a prevence COVID

Já vím, že se opakuji, ale nějak se nám vytrácí pochopení banalit, třeba této: I skutečně účinný lék může mít nežádoucí účinky. Někdy mohou být nežádoucí účinky tak výrazné, že je používání léku spojeno s většími riziky, než když se nepoužívá. Někdy je to celkem očividné. Například 4 gramy metylprednisolonu by jistě spolehlivě zastavily "nachlazení", ale nežádoucí účinky by byly časté a vesměs horší než nachlazení. Nikoho proto nenapadne něco takového vůbec zkoušet v klinické studii. Někdy je to ale méně patrné - a k ostudě české medicíny dlužno poznamenat, že i pro některé "velké kluky" z fakultních nemocnic. 

Poměrně novým hitem na poli levných a snadno dostupných léků na COVID je preventivně podávaná kyselina acetylsalicylová v menších dávkách, tedy běžný Aspirin, Acylpyrin nebo třeba Anopyrin. Co se týče biologie účinku, tak smysl to dává. Dokonce existují i observační studie, které efekt v rámci menší síly observačních studií potvrzují. Problém je v tom, že kyselina acetylsalicylová může mít i poměrně vážné nežádoucí účinky. Laika to možná překvapí, ale i Acylpyrin může ublížit. Z toho důvodu je na místě nejprve realizovat klinickou studii zaměřenou nejen na hodnocení účinnosti, ale i na bezpečnostní profil kyseliny acetylsalicylové v prevenci závažného průběhu COVIDu. Podle mého názoru je to hodně nadějné, na rozdíl od léků typu ivermektin nebo inosine pranobex bych takovou studii nepokládal za plýtvání prostředky na téměř beznadějný "módní" výzkum. 

Jenže je reálná možnost, že zejména pacienty s vyšším rizikem závažného průběhu COVIDu může kyselina acetylsalicylová ohrozit nežádoucími účinky. Nemusí to být jen nežádoucí účinky samy o sobě, může jít třeba o komplikace v případě, že se dotyční nakazí a že budou mít závažnější průběh COVIDu. Při nekontrolovaném plošném nasazení toto riziko nemusíme poznat včas, v extrémním případě to nemusíme poznat vůbec. Z toho důvodu je na místě volat po klinické studii, zatímco volání po masivní sebeléčbě/prevenci je ve své nezodpovědnosti poněkud hloupé a nezodpovědné.

edit (6. 4., 12:40): Měl jsem upřesnit, že mám na mysli preventivní dlouhodobé užívání v očekávání možné nákazy. Použití kyseliny acetylsalicylové jako běžného léku ze skupiny analgetika/antipyretika v případě mírného COVID je něco, co vůbec nekomentuji.

Kde vzít metaanalýzu (a nekrást)?

Jedním z kritických faktorů, které zvyšují věrohodnost publikace, je nezávislé recenzní řízení. Toho se obvykle dosahuje tak, že se článek publikuje ve vědeckém časopise. Netýká se to jen původního výzkumu v terénu, ale i metaanalýz a kritických přehledů. Pokud někdo tuto standardní cestu obchází, jde vždy o výjimečnou situaci. Může se jednat o "sběr špíny", tedy rozbor něčeho špatného, spíše informativní text pro laiky, protože vědecky gramotným je jasné, že jde o špínu. To je většina textů sumarizujících publikace o bizarnostech tzv. alternativní medicíny. Jinou možností je doporučení odborné společnosti. Žánr evidence-based guidelines je poměrně náročný a kvalitní doporučení nakonec dostává do těla snad ještě víc než od recenzentů. Nakonec je třeba ho šířit a tak často taková kvalitně připravená doporučení vycházejí jako články ve špičkových časopisech.

 

No a pak tu máme poměrně rozsáhlou skupin metaanalýz a kritických přehledů, které z nějakého důvodu jejich autoři publikují mimo k tomu určená místa. Jde například o ad hoc zřízené weby nebo dokonce odborné společnosti. Vyšší publikační level jsou videa na YouTube. Záludné jsou dokumenty, které laikům připomínají skutečné vědecké publikace, tedy například blog vypadající jako vědecký časopis nebo dokument vystavený na ResearchGate. Takové zdroje se tváří jako skutečné evidence-based texty, i když jejich autoři obcházejí zásadní prvek kontroly správnosti analýzy dat. Je celkem lhostejné, zda je to úmyslná manipulace, nebo jen neschopnost autorů. Takový text je primárně nevěrohodný a proto bez schopnosti analyzovat data a v zásadě si tu metaanalýzu zopakovat není rozumné takový text brát vůbec v potaz. Nejde jen o paranoidní purismus, udělat kvalitní metaanalýzu není vůbec snadné, takže laik bez patřičné erudice, zejména pokud chce, aby "to vyšlo", snadno spadne do některých zdánlivě logických pastí. Například metaanalýza _není_ průměrným výsledkem publikovaných prací. Metaanalýza je sumarizací s definovaným vyloučením slabých studií a měla by analyzovat i možné chyby typu publikační zkreslení. Bez toho je riziko falešně pozitivního výsledku, tedy potvrzení ve skutečnosti neexistujícího efektu, poměrně vysoké.

Začínají kolovat takové "metaanalýzy", které by měly dokladovat klinickou efektivitu #ivermektin v prevenci/terapii #COVID19. I těchto "metaanalýz" se týká, že jsou nevěrohodné a že by je soudný klinik neměl brát v potaz, pokud sám neumí kvalitně udělat to, co by s textem provedl v epidemiologii či biostatistice erudovaný recenzent.

Výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření. Nebo ne?

 

Pokaždé, když prohlásí lékař něco jako: "Až do loňského roku platilo, že výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření.",

zemře koťátko. 

 

Především by měl každý lékař vědět, že existují celkem běžné choroby, které se diagnostikují právě "jen" jako změny fyziologických parametrů. Nejde o nic výjimečného, například primární arteriální hypertenze, diabetes mellitus 2. typu nebo dyslipidémie. Existují dokonce i choroby, které se nemusí dlouhodobě nebo dokonce celoživotně projevovat jinak než jen jako změny laboratorních parametrů. Bohatým zdrojem takových diagnóz je hematologie, např. indolentní lymfomy nebo chronické lymfatické leukémie mohou mít tak mírný průběh, že správnou terapií je sledování nemocného, zda se náhodou jeho choroba nezhoršila do stádia, kdy je třeba terapeutického zásahu.

 

Čistě na základě laboratorního vyšetření jsou diagnostikovány některé vrozené poruchy. Zejména u chorob, na které se provádí novorozenecký screening, je zcela zásadní pro osud postiženého stanovit diagnózu "jen" laboratorně, ještě před rozvojem jakýchkoliv klinických projevů. Jiným příkladem, který zároveň demonstruje problematický charakter ostré hranice mezi chorobou a zdravím, je Gilbertův syndrom. Ten se ve své mírnější formě projevuje převážně jen vyšší hladinou bilirubinu a sklonem k dlouhověkosti pro pomalejší rozvoj aterosklerózy. V některých případech má nositel i obtíže, proto je Gilbertův syndrom oficiální překážkou např. služby v armádě.

 

Nakonec v případě infekčních chorob je asymptomatické přenašečství dobře známé (salmonely, vnímavější studeti/absolventi si z mikrobiologie pamatují příběh tyfové Mary). Je spíše filozofickou otázkou, zda asymptomatické přenašečství nazvat nemocí, ale jde o stav, který může vyžadovat intervenci nebo omezení, protože přenašeč může být nebezpečný. Tedy bez ohledu na označení, takový člověk není ve zcela stejném postavení jako zdravý. Je nějakým způsobem předmětem zájmu zdravotnictví.

 

Proto není pravdou, že by stanovení diagnózy jen na základě laboratorního vyšetření bylo něco nového. Naopak, jde o něco běžného.

Reakce na pamflet MUDr. Alice Tomkové

Českým internetem se šíří text dermatoložky MUDr. Alice Tomkové. Čtyři kouzelná písmena „MUDr.“ jsou pro mnohé stále automatickou zárukou odbornosti a nekritickému přijetí bez ohledu na to, že skutečná odbornost dr. Tomkové se s problematikou míjí a možná i proto jsou v textu uvedena četná nepravdivá a manipulující tvrzení. Některé z nich se pokusím uvést na pravou míru nebo alespoň okomentovat.

„Očkování neznamená, že neonemocním, neznamená, že nebudu přenašeč – znamená to tedy, že i očkovaná mohu kohokoliv nakazit.“

Zdánlivě správná úvaha, ale fakticky je to ignorantství. Záměrně píšu ignorantství, protože lékař bez ohledu na obor by měl rozpoznat zásadní nesprávnost této úvahy. Jakýkoliv preventivní, diagnostický a terapeutický zákrok je zatížen nejistotou, často i vážnými riziky. Například rozsáhlý chirurgický výkon může zabránit smrti, která by bez něj téměř jistě přišla do několika měsíců, zcela výjimečně až za několik let, ale je malé riziko, že pacient během operace zemře. Provádět takovou operaci? Neprovádět? Problém má už dávno řešení. A není to to, které ve své úvaze předvedla dr. Tomková, tedy co není zcela jisté, to odmítat. Je to vážení rizik. Proto i u očkování je třeba se ptát na rizika. A s těmi se to má tak, že i očkovaný skutečně může onemocnět a i očkovaný skutečně může být přenašečem. Riziko onemocnění se ale dramaticky snižuje, efektivita je vysoká. To dokládají nejen data z III. fáze klinického testování, ale i aktuální zkušenosti z Izraele. 

Co se týče toho, že je očkovaný přenašeč, tak k tomu stále nejsou solidní data. Data ze studie před registrací naznačují, že očkovaný sice přenašečem být může, ale že je jako zdroj infekce méně efektivní než neočkovaný. Navíc pokud by byla většina populace chráněna očkováním, není to až tak důležité.

„Odhaduje se, že do konce února to bude 70% populace.“

U takového údaje by bylo třeba uvést zdroj. Mně známé odhady hovoří o tom, že v nějaké podobě prodělala infekci v nanejvýš pětina populace a do konce února rozhodně nelze očekávat tak dramatický růst.

„Nezná se doba, po kterou nás očkování může chránit – virus mutuje 3x rychleji než chřipka – to se budeme nechávat očkovat 3x ročně, pořád? Do konce našich dnů? Kdo toto bude platit? Komu to přinese profit?“

Zde dr. Tomková nejspíš vědomě lže. Ve skutečnosti je už od jara dobře známo, že SARS-CoV-2 mutuje pomaleji než virus chřipky (viz např. nebo).  

Tedy nové varianty, kterým se podaří obejít imunitu navozenou očkováním, lze očekávat. Naštěstí pro nás se vir nemůže měnit zcela libovolně, proto je také většina mutací buď neživotaschopných (nový mutant není schopen dalšího množení), nebo synonymních z hlediska fenotypu (chování viru včetně jeho antigenních vlastností se nemění). I v případě, že dojde ke změně biologického chování viru, může být vakcína nadále účinná.

Samozřejmě že lze očekávat, že dříve nebo později se objeví nový kmen, na který bude očkování fungovat slabě, nebo dokonce vůbec. Na to se ale lze připravit podobným způsobem, jakým se zvládá například očkování proti výrazně plastičtější chřipce.

„Princip vakcíny Pfizer a ostatních vakcín na podkladě m-RNA je zcela nový, nevyzkoušený, bez dlouhodobých testů.“

Ve skutečnosti je princip mRNA vakcín poměrně starý, první vážné pokusy s mRNA vakcínou se datují na přelom 20. a 21. století. 

V souvislosti s epidemiemi SARS a MERS bylo do fáze téměř klinického testování dotaženo několik konceptů vakcín. RNA vakcíny mezi nimi nebyly (problémy s malou stabilitou RNA), ale například DNA vakcíny ano. Na tomto intenzivním vývoji, který nebyl dotažen do klinického zkoušení, stavěl současný překotný vývoj vakcín na SARS-CoV-2. 

Tvrzení, že je systém mRNA vakcín nevyzkoušený, je polopravda. Ve skutečnosti musel být řádně testován před uvedením na trh. Probíhaly studie na zvířecích modelech a proběhlo řádné klinické testování. Zrychlení bylo dosaženo zrychlením všeho, jen ne zkrácením doby vlastních testů. To, co skutečně chybí, jsou dlouhodobé testy na lidech, ale něco takového se dělá až po schválení a uvedení na trh. Viz např. https://doi.org/10.1056/NEJMoa2034577

Kromě toho mají RNA vakcíny i jiné aplikace než jen prevenci infekčních onemocnění. Přinejmenším z hlediska nežádoucích účinků lze čerpat zkušenosti i z tohoto zdroje. Jen pro ilustraci zmiňuji přehledový článek z roku 2014, který diskutuje využití RNA vakcín v terapii karcinomu prostaty.

„Jedná se o zásah do genetiky svalových buněk.“

Nejedná se o zásah genetiky ve smyslu zásahu do trvalé genetické informace. Paní doktorka by měla z doby svých studií vědět, co je mRNA, a měla by i vědět, že v našich buňkách neexistuje mechanismus, jak by se mRNA dostala zpět do jádra. 

„Velmi pravděpodobné jsou i autoimunitní reakce na tuto vakcínu, tzn. že náš organismus bude reagovat na své vlastní buňky. Nezná se její efekt na vznik nádorových onemocnění, na reprodukci, na genetiku…“

Paní doktorka zřejmě vlastní zcela unikátní biologii, nebo už dávno zapomněla i to málo z biologie, co se musela jako studentka naučit. A tyto informace nahradila něčím, co pro náš druh jednoduše není pravda.

Ve stručnosti, rizika, i biologicky nepravděpodobná, je nutné očekávat a cíleně po nich pátrat. Riziko, že by vakcína proti COVID způsobila autoimunitní onemocnění, je v zásadě hypotetické. Přesto se spekulace o možných mechanismech, pokud jsou seriózní, berou vážně.

Efekt na vznik nádorových onemocnění je krajně nepravděpodobný z toho prostého důvodu, že mRNA vakcína neovlivňuje DNA ani buněčnou proliferaci a v dosud provedených testech nebylo zachyceno riziko maligního zvratu. K tomu jsou samozřejmě dosavadní výsledky z testování na modelech a s klinických studií v jiných indikacích.

Vliv na reprodukci je vzhledem k mechanismu účinku a podání krajně nepravděpodobný. Jistě, pokud si někdo aplikuje vakcínu omylem do gonád, negativní vliv tu bude. Ale není to scénář, kterého by bylo třeba se příliš obávat. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že obecně se rizika reprodukční toxicity berou velmi vážně a sledují se, zda náhodou něco takového nehrozí.

„Virus SARS-CoV-2 není ebola, jeho úmrtnost ani smrtnost není veliká, je to především mediální virus, který má zakrýt ekonomickou krizi.“

Ano, smrtnost eboly je 50 až 90 %, zatímco vlastní smrtnost COVIDu je „jen“ kolem jednoho procenta. Jenže epidemie eboly mají lokální explozivní charakter, zatímco COVID se šíří více pozvolna a tak postihne více lidí. Například velká epidemie eboly v západní Africe (2013-2016) si oficiálně vyžádala přes 11 tisíc potvrzených obětí, epidemie COVID si jen v České republice vyžádala za zhruba rok svého trvání více než 15 tisíc potvrzených obětí.

Úmrtí na COVID není jediný problém. Problém je, že několik procent nemocných má tak těžký průběh, že je nutná jejich hospitalizace i na několik týdnů. Vzhledem k počtu nakažených je tak narušeno fungování nemocnic, protože je zcela zahlcena kapacita systému. Tím roste riziko nepřímých obětí v důsledku přetíženého zdravotnictví. Další problém je to, že u části nemocných mohou postinfekční obtíže přetrvávat dlouhodobě. Tím je dále zatěžován systém zdravotnictví.

 

„Existuje lék Isoprinosine, který je v léčbě velmi úspěšný, ale záměrně se jeho efekt nezveřejňuje.“

Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz účinnosti. Lékař, který rezolutně tvrdí opak, buď vědomě lže, nebo mu unikají naprosté základy toho, jak funguje skutečná medicína 21. století, tedy medicína založená na důkazech. 

„Nelze se nechávat očkovat do konce života – a to vždy na mutaci viru, která už je ale stejně stará…“

Přesně takovým způsobem se nechávám – a budu nechávat – očkovat proti chřipce. A kupodivu to funguje i u plastičtější chřipky, takže není důvod se domnívat, že by byl problém stabilnější SARS-CoV-2, zejména když je vakcína založena na technologii, která je v principu pružnější než klasické vakcíny.

„Jsme svědky nebývalého nárůstu úzkostí a deprese, což nahrává rizikovým faktorům pro tzv. „rychlé“ smrti, jako jsou mozkové mrtvice a srdeční infarkty.“

Chyba této úvahy spočívá v tom, že se odkazuje na nemožné srovnání. Srovnáním totiž není svět s nařízenými omezeními, srovnáním je svět s neřízeným průběhem infekce, tedy svět nejspíš mnohem horší.

„Počet sebevražd se ztrojnásobil (9. 11. 2020 Medical Tribune).“

Odkazovaný článek hovoří o nárůstu depresí a myšlenek na sebevraždy. Dokonce výslovně uvádí, že nejde o spáchané sebevraždy. Něco takového lze hodnotit jen jako drzou lež; drzou z toho důvodu, že její odhalení je snadné, stačí si přečíst článek v Medical Tribune.

„Dochází k omezování standardní, necovidové, lékařské péče…“

To všechno je pravda, ale příčinou nejsou opatření omezující pandemie, příčinou je pandemie.

„Virus si žije svým životem, restrikce ho nezastavují, onemocní i ti, co se chrání. Kdo se nechrání, neznamená, že onemocní.“

Ve skutečnosti důsledná a promyšlená omezení dokáží virus zastavit. Země jako třeba Austrálie, Nový Zéland, Taiwan nebo Vietnam kombinací důsledných opatření včetně restrikcí tam, kde to je nutné, drží infekci pod kontrolou. 

„Přibývá ekzémů rukou, mikrobiálních ekzémů obličeje, přibývá bakteriálních zánětů dýchacích cest a plic – protože roušky brání zdravému dýchání. “

Pro tvrzení o přibývání ekzémů chybí důkazy. Bez důkazů není věrohodný ani univerzitní profesor, natož pěšák dermatologie.

Stojí za to připomenout, že údajné zdravotní komplikace s roušek a respirátorů patří do základní výbavy desinformátorů.