Výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření. Nebo ne?

 

Pokaždé, když prohlásí lékař něco jako: "Až do loňského roku platilo, že výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření.",

zemře koťátko. 

 

Především by měl každý lékař vědět, že existují celkem běžné choroby, které se diagnostikují právě "jen" jako změny fyziologických parametrů. Nejde o nic výjimečného, například primární arteriální hypertenze, diabetes mellitus 2. typu nebo dyslipidémie. Existují dokonce i choroby, které se nemusí dlouhodobě nebo dokonce celoživotně projevovat jinak než jen jako změny laboratorních parametrů. Bohatým zdrojem takových diagnóz je hematologie, např. indolentní lymfomy nebo chronické lymfatické leukémie mohou mít tak mírný průběh, že správnou terapií je sledování nemocného, zda se náhodou jeho choroba nezhoršila do stádia, kdy je třeba terapeutického zásahu.

 

Čistě na základě laboratorního vyšetření jsou diagnostikovány některé vrozené poruchy. Zejména u chorob, na které se provádí novorozenecký screening, je zcela zásadní pro osud postiženého stanovit diagnózu "jen" laboratorně, ještě před rozvojem jakýchkoliv klinických projevů. Jiným příkladem, který zároveň demonstruje problematický charakter ostré hranice mezi chorobou a zdravím, je Gilbertův syndrom. Ten se ve své mírnější formě projevuje převážně jen vyšší hladinou bilirubinu a sklonem k dlouhověkosti pro pomalejší rozvoj aterosklerózy. V některých případech má nositel i obtíže, proto je Gilbertův syndrom oficiální překážkou např. služby v armádě.

 

Nakonec v případě infekčních chorob je asymptomatické přenašečství dobře známé (salmonely, vnímavější studeti/absolventi si z mikrobiologie pamatují příběh tyfové Mary). Je spíše filozofickou otázkou, zda asymptomatické přenašečství nazvat nemocí, ale jde o stav, který může vyžadovat intervenci nebo omezení, protože přenašeč může být nebezpečný. Tedy bez ohledu na označení, takový člověk není ve zcela stejném postavení jako zdravý. Je nějakým způsobem předmětem zájmu zdravotnictví.

 

Proto není pravdou, že by stanovení diagnózy jen na základě laboratorního vyšetření bylo něco nového. Naopak, jde o něco běžného.

Reakce na pamflet MUDr. Alice Tomkové

Českým internetem se šíří text dermatoložky MUDr. Alice Tomkové. Čtyři kouzelná písmena „MUDr.“ jsou pro mnohé stále automatickou zárukou odbornosti a nekritickému přijetí bez ohledu na to, že skutečná odbornost dr. Tomkové se s problematikou míjí a možná i proto jsou v textu uvedena četná nepravdivá a manipulující tvrzení. Některé z nich se pokusím uvést na pravou míru nebo alespoň okomentovat.

„Očkování neznamená, že neonemocním, neznamená, že nebudu přenašeč – znamená to tedy, že i očkovaná mohu kohokoliv nakazit.“

Zdánlivě správná úvaha, ale fakticky je to ignorantství. Záměrně píšu ignorantství, protože lékař bez ohledu na obor by měl rozpoznat zásadní nesprávnost této úvahy. Jakýkoliv preventivní, diagnostický a terapeutický zákrok je zatížen nejistotou, často i vážnými riziky. Například rozsáhlý chirurgický výkon může zabránit smrti, která by bez něj téměř jistě přišla do několika měsíců, zcela výjimečně až za několik let, ale je malé riziko, že pacient během operace zemře. Provádět takovou operaci? Neprovádět? Problém má už dávno řešení. A není to to, které ve své úvaze předvedla dr. Tomková, tedy co není zcela jisté, to odmítat. Je to vážení rizik. Proto i u očkování je třeba se ptát na rizika. A s těmi se to má tak, že i očkovaný skutečně může onemocnět a i očkovaný skutečně může být přenašečem. Riziko onemocnění se ale dramaticky snižuje, efektivita je vysoká. To dokládají nejen data z III. fáze klinického testování, ale i aktuální zkušenosti z Izraele. 

Co se týče toho, že je očkovaný přenašeč, tak k tomu stále nejsou solidní data. Data ze studie před registrací naznačují, že očkovaný sice přenašečem být může, ale že je jako zdroj infekce méně efektivní než neočkovaný. Navíc pokud by byla většina populace chráněna očkováním, není to až tak důležité.

„Odhaduje se, že do konce února to bude 70% populace.“

U takového údaje by bylo třeba uvést zdroj. Mně známé odhady hovoří o tom, že v nějaké podobě prodělala infekci v nanejvýš pětina populace a do konce února rozhodně nelze očekávat tak dramatický růst.

„Nezná se doba, po kterou nás očkování může chránit – virus mutuje 3x rychleji než chřipka – to se budeme nechávat očkovat 3x ročně, pořád? Do konce našich dnů? Kdo toto bude platit? Komu to přinese profit?“

Zde dr. Tomková nejspíš vědomě lže. Ve skutečnosti je už od jara dobře známo, že SARS-CoV-2 mutuje pomaleji než virus chřipky (viz např. nebo).  

Tedy nové varianty, kterým se podaří obejít imunitu navozenou očkováním, lze očekávat. Naštěstí pro nás se vir nemůže měnit zcela libovolně, proto je také většina mutací buď neživotaschopných (nový mutant není schopen dalšího množení), nebo synonymních z hlediska fenotypu (chování viru včetně jeho antigenních vlastností se nemění). I v případě, že dojde ke změně biologického chování viru, může být vakcína nadále účinná.

Samozřejmě že lze očekávat, že dříve nebo později se objeví nový kmen, na který bude očkování fungovat slabě, nebo dokonce vůbec. Na to se ale lze připravit podobným způsobem, jakým se zvládá například očkování proti výrazně plastičtější chřipce.

„Princip vakcíny Pfizer a ostatních vakcín na podkladě m-RNA je zcela nový, nevyzkoušený, bez dlouhodobých testů.“

Ve skutečnosti je princip mRNA vakcín poměrně starý, první vážné pokusy s mRNA vakcínou se datují na přelom 20. a 21. století. 

V souvislosti s epidemiemi SARS a MERS bylo do fáze téměř klinického testování dotaženo několik konceptů vakcín. RNA vakcíny mezi nimi nebyly (problémy s malou stabilitou RNA), ale například DNA vakcíny ano. Na tomto intenzivním vývoji, který nebyl dotažen do klinického zkoušení, stavěl současný překotný vývoj vakcín na SARS-CoV-2. 

Tvrzení, že je systém mRNA vakcín nevyzkoušený, je polopravda. Ve skutečnosti musel být řádně testován před uvedením na trh. Probíhaly studie na zvířecích modelech a proběhlo řádné klinické testování. Zrychlení bylo dosaženo zrychlením všeho, jen ne zkrácením doby vlastních testů. To, co skutečně chybí, jsou dlouhodobé testy na lidech, ale něco takového se dělá až po schválení a uvedení na trh. Viz např. https://doi.org/10.1056/NEJMoa2034577

Kromě toho mají RNA vakcíny i jiné aplikace než jen prevenci infekčních onemocnění. Přinejmenším z hlediska nežádoucích účinků lze čerpat zkušenosti i z tohoto zdroje. Jen pro ilustraci zmiňuji přehledový článek z roku 2014, který diskutuje využití RNA vakcín v terapii karcinomu prostaty.

„Jedná se o zásah do genetiky svalových buněk.“

Nejedná se o zásah genetiky ve smyslu zásahu do trvalé genetické informace. Paní doktorka by měla z doby svých studií vědět, co je mRNA, a měla by i vědět, že v našich buňkách neexistuje mechanismus, jak by se mRNA dostala zpět do jádra. 

„Velmi pravděpodobné jsou i autoimunitní reakce na tuto vakcínu, tzn. že náš organismus bude reagovat na své vlastní buňky. Nezná se její efekt na vznik nádorových onemocnění, na reprodukci, na genetiku…“

Paní doktorka zřejmě vlastní zcela unikátní biologii, nebo už dávno zapomněla i to málo z biologie, co se musela jako studentka naučit. A tyto informace nahradila něčím, co pro náš druh jednoduše není pravda.

Ve stručnosti, rizika, i biologicky nepravděpodobná, je nutné očekávat a cíleně po nich pátrat. Riziko, že by vakcína proti COVID způsobila autoimunitní onemocnění, je v zásadě hypotetické. Přesto se spekulace o možných mechanismech, pokud jsou seriózní, berou vážně.

Efekt na vznik nádorových onemocnění je krajně nepravděpodobný z toho prostého důvodu, že mRNA vakcína neovlivňuje DNA ani buněčnou proliferaci a v dosud provedených testech nebylo zachyceno riziko maligního zvratu. K tomu jsou samozřejmě dosavadní výsledky z testování na modelech a s klinických studií v jiných indikacích.

Vliv na reprodukci je vzhledem k mechanismu účinku a podání krajně nepravděpodobný. Jistě, pokud si někdo aplikuje vakcínu omylem do gonád, negativní vliv tu bude. Ale není to scénář, kterého by bylo třeba se příliš obávat. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že obecně se rizika reprodukční toxicity berou velmi vážně a sledují se, zda náhodou něco takového nehrozí.

„Virus SARS-CoV-2 není ebola, jeho úmrtnost ani smrtnost není veliká, je to především mediální virus, který má zakrýt ekonomickou krizi.“

Ano, smrtnost eboly je 50 až 90 %, zatímco vlastní smrtnost COVIDu je „jen“ kolem jednoho procenta. Jenže epidemie eboly mají lokální explozivní charakter, zatímco COVID se šíří více pozvolna a tak postihne více lidí. Například velká epidemie eboly v západní Africe (2013-2016) si oficiálně vyžádala přes 11 tisíc potvrzených obětí, epidemie COVID si jen v České republice vyžádala za zhruba rok svého trvání více než 15 tisíc potvrzených obětí.

Úmrtí na COVID není jediný problém. Problém je, že několik procent nemocných má tak těžký průběh, že je nutná jejich hospitalizace i na několik týdnů. Vzhledem k počtu nakažených je tak narušeno fungování nemocnic, protože je zcela zahlcena kapacita systému. Tím roste riziko nepřímých obětí v důsledku přetíženého zdravotnictví. Další problém je to, že u části nemocných mohou postinfekční obtíže přetrvávat dlouhodobě. Tím je dále zatěžován systém zdravotnictví.

 

„Existuje lék Isoprinosine, který je v léčbě velmi úspěšný, ale záměrně se jeho efekt nezveřejňuje.“

Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz účinnosti. Lékař, který rezolutně tvrdí opak, buď vědomě lže, nebo mu unikají naprosté základy toho, jak funguje skutečná medicína 21. století, tedy medicína založená na důkazech. 

„Nelze se nechávat očkovat do konce života – a to vždy na mutaci viru, která už je ale stejně stará…“

Přesně takovým způsobem se nechávám – a budu nechávat – očkovat proti chřipce. A kupodivu to funguje i u plastičtější chřipky, takže není důvod se domnívat, že by byl problém stabilnější SARS-CoV-2, zejména když je vakcína založena na technologii, která je v principu pružnější než klasické vakcíny.

„Jsme svědky nebývalého nárůstu úzkostí a deprese, což nahrává rizikovým faktorům pro tzv. „rychlé“ smrti, jako jsou mozkové mrtvice a srdeční infarkty.“

Chyba této úvahy spočívá v tom, že se odkazuje na nemožné srovnání. Srovnáním totiž není svět s nařízenými omezeními, srovnáním je svět s neřízeným průběhem infekce, tedy svět nejspíš mnohem horší.

„Počet sebevražd se ztrojnásobil (9. 11. 2020 Medical Tribune).“

Odkazovaný článek hovoří o nárůstu depresí a myšlenek na sebevraždy. Dokonce výslovně uvádí, že nejde o spáchané sebevraždy. Něco takového lze hodnotit jen jako drzou lež; drzou z toho důvodu, že její odhalení je snadné, stačí si přečíst článek v Medical Tribune.

„Dochází k omezování standardní, necovidové, lékařské péče…“

To všechno je pravda, ale příčinou nejsou opatření omezující pandemie, příčinou je pandemie.

„Virus si žije svým životem, restrikce ho nezastavují, onemocní i ti, co se chrání. Kdo se nechrání, neznamená, že onemocní.“

Ve skutečnosti důsledná a promyšlená omezení dokáží virus zastavit. Země jako třeba Austrálie, Nový Zéland, Taiwan nebo Vietnam kombinací důsledných opatření včetně restrikcí tam, kde to je nutné, drží infekci pod kontrolou. 

„Přibývá ekzémů rukou, mikrobiálních ekzémů obličeje, přibývá bakteriálních zánětů dýchacích cest a plic – protože roušky brání zdravému dýchání. “

Pro tvrzení o přibývání ekzémů chybí důkazy. Bez důkazů není věrohodný ani univerzitní profesor, natož pěšák dermatologie.

Stojí za to připomenout, že údajné zdravotní komplikace s roušek a respirátorů patří do základní výbavy desinformátorů.

Krátká pohádka o jedenácti permonících

 

Jedenáct permoníků vydalo prohlášení jménem důlní správy k pěstování tulipánů. Tulipán přítel člověka. Sice ani jeden z nich tulipánům pořádně nerozuměl, ale Freezula, mozek celé skupiny, byl zároveň vrchní důlní, tedy permoníky volený hlavní reprezentant dolu. Takže vlastně nevadilo, že dva z permoníků ani nevěděli, co jsou tulipány. Autorita vrchního důlního to všechno zaštítila. Tulipány se lidem mimo důl většinou líbí, zejména těm, kteří se o ně nemusí starat. Takže jejich pocit, že Freezula je jejich člověk, či spíše permoník, sílil.

 

Freezula nebyl lecjaký vrchní důlní. Freezula měl z minulosti několik vroubků. Třeba když permoník Hamerula podváděl s vykazováním narubané rudy, zasahoval do jednání štolové komise tak, že ho v lepším případě jen komplikoval. Zlí jazykové se také nepěkně vyjadřovali o jeho spolupráci s obchodníkem Hauscálem. Takže není divu, že když se volil nový vrchní důlní, Freezula volby prohrál. Nestal se dokonce ani poddůlním, nadkladívkovým nebo podmajzlíkem. Permoníci ho prostě nechtěli volit.

 

To mu ale nevadilo. Lidé si ho pamatovali jako přítele tulipánů. Přítel tulipánů nemůže být špatný člověk. Ani když je permoník. Takže když byly volby do městské rady, permoník Freezula se stal šepmistem. A možná se jednou stane i purkmistrem. Držme mu palce!

 

Z nezapočatého cyklu Jedna krátká vzpomínka na duben 2020.

EBM pro sedláky 1: Reprezentativní vzorek

motto: Zdravý selský rozum je vynikající nástroj při úvahách souvisejících s distribucí hnoje. Problém je, že když se přímočaře použije v medicíně, může to také vést k parádnímu pohnojení. Demonstrujme hnojem.

Představme si vísku Kotěhůlky. Třicet chalup, třicet chlévů, třicet hnojnišť. Kotěhůlky nedávno postihla pohroma, za kterou může stará Vomáčková. Do Vomáčky pořád hučela, že Pepík je chytrej jako vopice, že by se měl učit a že z něj něco bude. A stalo se, Pepík studuje agronomii. Má už skoro dostudováno, píše diplomovou práci. A jako správný Kotěhůlský patriot píše diplomku o rodné vsi. O hnoji, rozhodl se chemicky analyzovat chlevský hnůj ze všech hnojništ v Kotěhůlkách. A co čert nechtěl, zjistil, že jeho rodný hnůj obsahuje vesměs jen tři desetiny promile draslíku (kvalitní chlévský hnůj obsahuje šest desetin promile hořčíku) a nějakých třináct procent organických látek (kvalitní chlévský hnůj obsahuje osmnáct procent organických látek).

Naštěstí tu jsou Tonda Krcál a Franta Hundesscher. Ti se nebojí ničeho. Tonda už jako kluk dokázal počůrat z posedu hajného a Franta se nebojí jezdit s traktorem, který má deset let propadlou technickou. Ti dva hrdinové se vypravili za děkanem příslušné fakulty, aby mu to řádně vytmavili. Tonda i Franta mají svá hnojniště, pečují o ně s patriotickou láskou a jaké jim nerostou fazole. A hrách. A jednou omylem i špenát, ale ten nežrala ani stará Rašplovic koza, takže o tom škoda mluvit. No a proto mají dojem, že jejich hnůj je kvalitní. Tak ať Pepík laskavě nešíří poplašné zprávy o špatné kvalitě hnoje v Kotěhůlkách. A to ani v tom skleníku od hnoje odtržených elit na agronomické fakultě. Protože Kotěhůlky jsou hnojařská velmoc!

Kde udělali Tonda a Franta chybu? Jako autor jsem je nechal udělat chyb několik - a je dost dobře možné, že některé jsem jim přidal jako bonus vlastní nepozorností:

1. Pepík analyzoval složení všech hnojnišť, Tonda a Franta mají jen to své, ale zobecňují na celé Kotěhůlky. Tonda a Franta tak vlastně zkouší zpochybnit data statisticky silnější daty statisticky slabšími.

2. Pepík má k dispozici výsledky analýzy složení, zatímco Tonda a Franta mají jen svůj dojem. Tonda a Franta se tak vlastně pokoušejí zpochybnit parametr věcně silnější (složení hnoje) parametrem slabším (dojem z vlastní úrody). Nemusí to být vždy očividné, ale poměrně častým selháním při laickém posuzování věcné síly příslušného parametru je jeho subjektivnost (zde: výnosy ze záhonků si počítají jen skutečně vášniví zahrádkáři), nepříliš vzácné je i přehlížení setrvačnosti (zde: zejména u méně náročných plodin nějakou dobu trvá, než se špatně hnojená půda vyčerpá).

3. I kdyby nakrásně měli Tonda a Franta nejlepší hnůj široko daleko, nebyl by to argument proti zjištění, že průměrná kvalita hnoje v Kotěhůlkách není dobrá. Dva reprezentanti Kotěhůlek, kteří sami sebe vybrali jako reprezentanty hnoje, totiž mohou (mohou, nemusí!) mít tak nadprůměrný hnůj, že může být kvalitní i v případě, že povšechně stojí kotěhůlský hnůj za starou bačkoru.

4. Pepík se v našem příběhu neangažuje, zatímco Tonda a Franta táhnou na emoce. To asi nemá ani cenu příliš komentovat. Boj za záchranu Kotěhůlek a za věčnou slávu jejich hnoje známe z médií. Věčná sláva mrvy není argument.

Proč je nebezpečná špatná novinářská práce u biomedicínských témat

 

Dlouhodobý nešvar médií je špatná novinářská práce s biologickými a medicínskými tématy. Důvody se mohou různit a ne vždy je to chyba novináře, který napsal článek, nad kterým odborník podle osobních dispozic pláče, nadává, nebo propadá záchvatům hysterického smíchu.

Někdy vznikla chyba už při sestavování tiskové zprávy vypuštěním zdánlivě nepodstatných slov, která ve skutečnosti významně mění tiskové vyznění zprávy. Tak například počátkem srpna proběhla médii zpráva o tom, že byl prvně popsán zhoubný nádor u dinosaura. Některá média dokonce silně prožívala podobnost nádoru dinosaura a člověka, i když fakticky šlo o technickou záležitost práce. Práce, která navíc nebyla prvním průkazem nádoru u dinosaura, ani prvním průkazem maligního nádoru, ale prvním přímým průkazem maligního nádoru. Dlužno poznamenat, že v tomto případě nejspíš senzaci přiživili i sami autoři studie, takže v tomto případě nemohl mít novinář ve vymezeném čase, pokud náhodou nemá nějaký náhled na paleopatologii, drobné chybky vůbec odhalit.

Velmi častým zdrojem chyb je přebírání článku bez ověření původního zdroje. Tomu často napomáhá zvyk odkazovat jako na zdroj – pokud se vůbec na zdroj odkazuje – na agenturu, od které byla zpráva převzata. Odkaz na původní studii nebo alespoň na tiskové prohlášení autorů příslušné studie stále není pravidlem. Tak mohl Český rozhlas v dubnu publikovat zprávu o úžasných schopnostech psů vyčenichat nádory. Ve skutečnosti nešlo o řádně realizovanou studii ani o recenzovanou vědeckou publikaci, ale konferenční abstrakt z obrovské konference. Zdrojem bylo nejspíše reklamní prohlášení autorů, kteří si tak prostě dělali reklamu pro svoji živnost – očichávání psy jako alternativna k „nebezpečné“ mamografii. Toho se chopila místní média, od nich zprávu nekriticky převzala anglická redakce Deutsche Welle zpráva se rozběhla do světa. I zde mohl český novinář bez základních znalostí toho, jak funguje výzkum a jaké jsou publikační zvyklosti v biomedicíně, jen obtížně odhalit, že jde o poněkud štěkající kachnu.

Ostudné jsou ale takové chyby, ve kterých novinář selže v kritické práci se zdroji. Takové selhání nemusí nutně vycházet z toho, že příslušný novinář věří v tzv. alternativní medicínu, jen nemusí být schopen rozpoznat, že jde o hloupost. Tedy nemusí to rozpoznat od stolu, při troše hledání by se měl být schopen dobrat přinejmenším pochybné podstaty toho, čemu vlastně dělá reklamu. Tak zatímco u Dagmar Chmelířové, která se na vlnách Českého rozhlasu Plzeň objevovala střídavě jako host i moderátorka, není třeba příliš pochybovat o tom, že šířeným zdravotním a biologickým desinformacím věří, u takového Miroslav Bajáka, který naservíroval posluchačům Českého rozhlasu Hradec Králové reklamu na biorezonanci, to může být prostá neznalost.

Možná je i jiné vysvětlení než neznalost, naprosté nepochopení toho, že by se mohlo jednat o problém. Ať už to byl Fokus Václava Moravce, ve kterém jako odborník vystupoval certifikovaný šarlatán Jan Vojáček. Hypotézu nepochopení problému podporuje i to, že redakce na kritiku reagovala mlčením. A tak si Černého Petra zesměšnění se vytáhla až Iva Bezděková z Deníku N, která napsala oslavnýčlánek na léčbu vdechování vzduchu ze včelího úlu. Tedy oficiálně článek oslavný není, dosahuje nové úrovně neutrality, když jsou v rámci „objektivity“ osloveni dva lékaři a jsou doslova citováni. Dr. Jakubec i prof. Panzer shodně říkají, že o této „terapii“ nikdy neslyšeli.

Zdánlivě jde jen o maličkosti, ale tímto przněním kritické práce s odbornými texty a kritického myšlení vůbec média vytvářejí falešné autority. Pokud stejně jako ke zpracování odborného textu přistoupí novinář i k vytěžení odborníka, udělá reklamu první mluvící hlavě, která půjde kolem. Skutečně otřesný příklad je vystupování Soni Pekové, ze které se stala mediální odbornice, ačkoliv není obtížné dohledat vyjádření skutečných odborníků, která jsou nesmlouvavě kritická a je z nich jasné, že považovat Soňu Pekovou za odbornici na virologii nebo dokonce epidemiologii je hrubě nesprávné. Nejde o nějaké neznámé tváře, Pekovou kritizují např. Václav Hořejší, Jan Pačes, Jak Konvalinka nebo Pavel Plevka. Kriticky se Soňou Pekovou zabývají i lidé, kteří mají k novinařině blízko, jako třeba Jan Žabka nebo Jan Cemper. Informace o tom, že Peková říká nepravdy, jsou k dispozici. Jen je někteří novináři asi nechtějí vidět.

Soňa Peková ale není jediná taková falešná autorita, nově se rodící hvězdou je Vaclav Jordan, reklamou nepohrdne ani Roman Šmucler, Jan Hnízdil nebo Miroslava Skovajsová. Všichni tito falešní odborníci říkají nikoliv to, co se opíralo o seriózní zdroje nebo o jejich vlastní seriózní výzkum, ale o to, co si myslí, že chce slyšet lid. Tím špatná práce médií jen podporuje rozvoj a šíření blátivého myšlení.

Kdyby šlo jen o otázku původu viru, bylo by to vlastně celkem neškodné. Pro některé lidi je asi pohodlnější připustit si, že SARS-CoV-2 je virus umělého původu, než se smířit s myšlenkou, že příroda není disneyovský film a že na lidstvo mohou číhat velké nástrahy. V tomto případě jde i o preventivní opatření – a je obtížně dosáhnout plošné shody o nutném rozsahu preventivních opatření, když na nezodpovědní novináři pomáhají vytvářet dojem odbornosti u ne-odborníků bažících po pozornosti, nezodpovědní politici reagují spíše než na názory odborníků na názory zpovykaného davu a skuteční odborníci se musí o pozornost dělit a někdy i dohadovat s těmi, kteří si jen na odborníky hrají.

Mnoho se hovoří o zodpovědné žurnalistice. Obávám se, že na poli biomedicíny se o zodpovědné žurnalistice ani nemluví, protože média – a to včetně veřejnoprávních nebo těch, která se k zodpovědné žurnalistice proklamativně hlásí – provozují jen více či méně nezodpovědnou žurnalistiku. 

Pop-psychosomatika škodí

Doby se mění a změna postihuje i módu. Když například v letech 1884-85 probíhala v Berlíně konference o západní Africe (Kongokonferenz), bylo módní Kongo. Asi bylo všude. Do dnešních dnů se dochovalo v patologii jako název speciální barvící techniky Kongo červeň (Konžská červeň, Kongo red). Později byla módní radioaktivita. Bylo možné si koupit třeba omlazující krém Radior nebo zubní pastu s přídavkem radioaktivního thoria Doramed. Nemálo pamětníků si vzpomene na jiný hit, na kybernetiku. Jakákoliv variace na téma baterie, žárovka a několik vypínačů mohla být úspěšnou kybernetickou hračkou. Kybernetické poblouznění bylo někdy seriózní, někdy spíše úsměvné a někdy jen o hračkách. Vemkoncem technickou kybernetiku lze stále studovat a není to zase tak dávno, co Matfyz přestal vyučovat obor teoretická kybernetika, co začaly z výuky normální a patologické fyziologie na lékařských fakultách mizet přednášky zastřešené pojmem biokybernetika a co mladý kybernetik začalo být jen vznešené pojmenování lamy.

Dnešním hitem sezóny, či spíše jedním z hitů sezóny, je "psychosomatika". Chceš být zajímavý? Dělej to psychosomaticky. A co? To je jedno, ale musí to být hluboce psychosomatické. Čím hlubší, tím lépe, alespoň si nikdo nedovolí kritizovat hloubku (s)myšlenek. Něco jako svého času kybernetika. Kybernetika v pedagogice, kybernetika ve filozofii, kybernetika a marxistická dialektika. Spíše než o pochopení podstaty šlo o fascinaci "bedýnkami", nebo dokonce jen velkými tajemnými blikajícími stroji. Podobně dnes. Psychika sice nebliká, ale je tajemná. Dokonce i pro odborníka. A přitom každý z nás nejméně jednou psyché disponuje. Takže se asi každý z nás cítí být odborníkem. Do toho přimíchejme hrst falešných zkušeností z literatury. Literatura dovede být pěkně návodná. Každý, kdo četl Werfelovu povídku Ne vrah, zavražděný je vinen a kdo po dočtení nepocítil, že právě prožil jasný důkaz existence krystalicky čistého Oidipova komplexu, nejspíš nečetl pozorně. Nebo, abych připustil i málo pravděpodobnou možnost, jen nikdy neslyšel o Freudovi. Totéž se děje i s tématy vyloženě psychosomatickými. Literatura je plná mrtvých strachem. Ať už je to Švandrlíkův Padouch z Horní Libně, Batličkův Otrávený šíp, nebo třeba úmrtí v Doyleově Psu baskervillském, je to čtenářsky, posluchačsky i divácky vděčné. Podobně plastické je i líčení padouchů, ničemných přihlížejících a vůbec groteskních figurek, kterým pokřivená mysl pokřivila i tělo. Nebo naopak. Z očekávání toho, že už křivá huba musí značit křivý charakter, co teprve křivé celé tělo. Možná jsem pesimistický, ale zatímco u sci-fi si prakticky každý celkem bez problémů uvědomí, že klingonská opera je sice skvělá, ale rozhodně bude očekávat, že na nádvoří Vlašského dvora v rámci kutnohorského Operního týdne zazní mnohem spíše Tristan a Isolda než Aktuh a Melota, s díly ne tak očividnými je to složitější. Prakticky každou kostýmovou mýdlovou operu můžeme vnímat jako obraz historie, každé dramatické líčení pohnutek na stránkách jinak dobré knihy můžeme vnímat jako možné nebo dokonce obvyklé. Stránkám knih vládnou zlý hrbáč Richard III., vysušené a pokroucené čarodějnice s nezbytnou bradavicí na nose a závistivci a lakomci, které prozrazují jejich neřesti. Quasimodo a jemu podobné čisté duše v pokřiveném těle jsou kontrastem očekávání, výjimky, takové bílé vrány, které pilným čtenářům spíše říkají, že na stránkách knih jsou možné výjimky pravidel, ale stále jde o výjimky.

Dobře, literatura. S tím si stále dost lidí dokáže poradit, odliší fikci od reality. Tedy za optimistických předpokladů. Ale pak tu máme nejrůznější mluvící hlavy. Žvanily, mluvky, tlučhuby a tak vůbec, jenže vybavené nějakou formální nebo zdánlivou autoritou. A ti již vykládají své divoké představy všude, kde dostanou prostor. Nějaká věda, nějaké argumenty? Pche! Co to žvaníš, já jsem přece atestovaný radiolog, mediálně známý psychiatr, nebo třeba miloučký drahoučký šarlatán oblíbený ve všech redakcích "ženských" rubrik a časopisů. Kam na mě s nějakou biologií, psychologií, studiemi. Já mám znalosti ze života. Nebo z páté dimenze. Docela smutné, ale není to poprvé a nebude to ani naposledy. Historie medicíny zná pouštění žilou, smrtící léky na bázi magie a těžkých kovů, homeopatii, hysterii, preventivní ozařování brzlíku, dlouhodobý absolutní klid po infarktu, mesmerizaci a další nápady, mnohdy hájené špičkami oborů nebo miláčky salónů, které nadělaly spoustu škody. Ale je třeba o tom mluvit.

Tak ta dnešní psychosomatika. Ona tedy není vůbec dnešní, v moderním pojetí má kořeny v počátcích psychologie jako skutečného vědeckého oboru. Řada pojmů metaforicky popisujících psychické procesy svádí k jejich doslovnému uchopení. Nemáš energii, olízni baterii! Městnání emocí je jako městnání žluči. A propos, nejsou lidé zadržující vztek žlutí? Beletrie zná pár příkladů. Na druhou stranu slovní inkontinence je asi i pro okolí snesitelnější než inkontinence moči a stolice. Pak přišly biologické objevy, které tomu dávaly větší smysl. Osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny znamená, že mozek může produkovat hormony nějak zasahující i do imunitního systému. Objev endogenních opioidů, proteinů, které se nejprve zdály být první vlaštovkou molekul emocí. To vše se mohlo míchat do obrovského boršče. Třeba by z toho něco mohlo být, uvidí se, jak dopadnou studie. A studie dopadají na hrbaté dláždění. Tedy nespecifický efekt ano, ten existuje. Ale specifický? Tam je to tragédie, buď se nepotvrzuje, nebo je studie tak špatná, že potvrzuje nanejvýš tak kritické výtky na téma kvalita výzkumu v psychologii. Tak se psychosomatika se svými larvovanými depresemi, psychogenním původem primární arteriální hypertenze, psychogenními nádory, psychogenní autoimunitou a podobně přesunula do dějin medicíny a seriózní výzkumný program je mnohem skromnější. Žádná heroická psychoterapie zahánějící nádory a vadné klony B lymfocytů, mnohem méně heroické, ale alespoň podle mého názoru mnohem užitečnější studium toho, jak důležité jsou pro zdraví i pro prožívání nemocí takové "drobnosti" jako je psychický stav. A je v tom i méně tajemna, mechanismem najednou nemusí být tajemné síly mozku, ale třeba přízemní motivace pro více sportu, pro kvalitnější stravu, nebo třeba pro lepší spolupráci s lékařem. Prostě významné, ale jiné.

Tedy tak to snad jednou bude. Ale dnes? V některých kruzích a dokonce i v některých formálně odborných společnostech je to jakýsi hybrid doby dávno minulé, současnosti a šarlatánství. Psychosomatika je štít, kterým lze obhájit v zásadě cokoliv, co by jinak bylo chápáno jako podvod - nebo jako očividná odborná nezpůsobilost. Jsi lékař a chceš pacienty kasírovat za homeopatii, akupunkturu, biorezonanci, netopýří sádlo? Bojíš se ale jet ve špíně ve velkém jako třeba Klímová nebo Šula? Nebo si jen sám sobě chceš nadále nalhávat, že nejsi vřed a onuce? Žádný problém, stačí to všechno prohlásit za "psychosomatickou terapii". A už to jede. Když bude nejhůř, Společnost psychosomatiké medicíny ČLS JEP tě podrží. Vždyť přesně to dělají i mnozí členové jejich výboru - a ryba smrdí od hlavy. Ale je to ještě lepší. Máš oblíbený konzervativní předsudek? Chceš, aby tě bralo vážně víc lidí? Bez problémů, i tady ti "psychosomatika" pomůže. Městnat se nemusí jen žluč, krev, nebo větry. Městnat se může i špatný pocit z nepřijetí tradiční role. Role tvé tradice, pochopitelně. Takže žena musí být ozdoba u krbu. Není? Psychosomatika jí to vrátí v podobě nádoru prsu, děložního čípku, nebo alespoň endometriózy. A bratra tvé babičky zeť v podnájmu prý slyšel, že správně uchopená psychosomatika - tedy návrat k plotně a vařečce - prý může totéž i vyléčit. Totéž pro muže. Nejsi dobyvatel, lapka, hradní pán? Psychosomatika ti to vrátí jako zbytnění prostaty. Kdybys jezdil na koni zakut do kvalitní zbroje, nestalo by se ti to, ty tradice pošlapávající lumpe!

Tohle už je ale docela hnusné. Takové tvrzení, zejména z pozice autority, byť i jen zdánlivé, totiž reálně ubližuje nemocným. Máš nádor prsu? Byla jsi málo žena! Máš nádor anorekta? Asi ti bylo všechno u prdele, ty lumpe! Skutečný komplexní psychosomatik pak může dodat na znamení svého širokého záběru ještě "karma je zdarma". A to je docela ironické, protože diletantská psychosomatika - či spíše pseudopsychosomatika - se tak dostává na pole skutečné psychosomatiky jako škodlivý faktor. Jako něco, co může působit negativně na psychický stav nemocného. Bylo by ironické, kdybych mohl napsat, že pseudopsychosomatika tak zabíjí. Bohužel k tomu zatím nejsou seriózní výsledky a tak lze bezpečně předpokládat jen to, že to přinejmenším postiženým znepříjemní život. Riziko poškození, ať již tajemnou silnou mozku, nebo třeba možným sklonem spíše odmítnout terapii, nedodržovat nutná režimová opatření, nebo dokonce spáchat sebevraždu, je tedy spíše spekulativní.

Chci zákon o električitelích!

To, že s elektřinou není žádný špás, potvrdí každý, kdo se jako malý špunt zapojit do nějaké varianty soutěže ve proudové odolnosti. V naší škole to bylo olizování kontaktů baterií. Běžný soutěžící zvládl olíznout kontakty ploché baterie. Dost na vyvolání nepříjemného počitku, málo na skutečné zranění. Šampióni si dokázali poradit i s baterií sice fyzicky menší, ale schopnou vydat za dvě ploché baterie. Celých devět voltů na pestrém obalu slibovalo čin hodný hrdiny. Navíc od té doby my všichni devítivoltoví hrdinové víme, že elektrický proud kope. Napětí tady. A běda tomu, kdo bude klást odpor!

Jak plynuly roky, ukázalo se, že jen olizování baterií nestačí. Stále platí vyhláška č. 50/1978 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o odborné způsobilosti v elektrotechnice, komunistický starověký moloch, který omezuje svobodu, demokracii a tak vůbec v něčem tak intimním, jako je elektrický vypínač na záchodě. No považte, olizováním baterie jsem dozajista poznal, že proud kope. Ale zlý paternistický stát si to nemyslí. Například pracovníkem znalým (§ 5) se může stát vyučený důlní elektromontér, maturant v oboru elektrotechnika, nebo dokonce elektroinženýr. Kde zůstali magistři filozofie, teologie, medicíny? Co inženýři chemie? A, při Offlerových zubech, co absolventi Vysoké školy života a Google univerzity? Ti všichni toho vědí hodně. Tedy i oni by se měli stát pracovníky znalými podle § 5. I oni by měli mít právo na povýšení na revizní techniky (§ 9) a projektanty (§ 10).

Proč o tom píšu? V České republice se má objevit nová volná živnost, léčitel. Profesi léčitele výstižně definoval Jiří Heřt, jeho definici si dovolím lehce modifikovat:

Léčitel je osoba bez odpovídajícího vzdělání, která vykonává diagnostickou či léčebnou činnost založenou obvykle na nepřesných, chybných či vyloženě zcestných představách o fungování lidského těla a o podstatě nemocí.

Něco takového mělo mít nejprve vlastní zákon, ale teď se dokonce zná, že by mohl být léčitel zmíněn v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Stačí se registrovat, vydávat účtenky a je to. Státem úředně schválený léčitel je na světě. Doufám tedy, že analogicky se uvolní i situace s odbornými pracovníky v elektrotechnice a objeví se nová kvalifikace električitel. Představuji si to nějak tak, že se za § 5 (Pracovník znalý) doplní § 5a a za § 14 (Zkoušky a přezkoušení) se doplní § 14a následujícího znění:

§ 5a

Električitelé

(1) Elektřičitelé jsou ti, kteří mají pocit poslání či znalostí, žádné vzdělání nepotřebují. ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze 2 a bez zbytečného zaškolení složili zkoušku v rozsahu stanoveném v § 14a

(2) Zaškolení si zajišťuje budoucí električitel sám.

(2) Zaškolení provede budoucí električitel formou, kterou sám uzná za vhodnou.


§ 14a

Zkoušky a přezkoušení električitelů

(1) Električitel získává vzdělání mimo konvenční struktury, proto nemusí skládat zkoušky.

(2) Pravidelné přezkoušení v četnosti jednou za pěl let probíhá podle odstavce 1.