Proč je nebezpečná špatná novinářská práce u biomedicínských témat

 

Dlouhodobý nešvar médií je špatná novinářská práce s biologickými a medicínskými tématy. Důvody se mohou různit a ne vždy je to chyba novináře, který napsal článek, nad kterým odborník podle osobních dispozic pláče, nadává, nebo propadá záchvatům hysterického smíchu.

Někdy vznikla chyba už při sestavování tiskové zprávy vypuštěním zdánlivě nepodstatných slov, která ve skutečnosti významně mění tiskové vyznění zprávy. Tak například počátkem srpna proběhla médii zpráva o tom, že byl prvně popsán zhoubný nádor u dinosaura. Některá média dokonce silně prožívala podobnost nádoru dinosaura a člověka, i když fakticky šlo o technickou záležitost práce. Práce, která navíc nebyla prvním průkazem nádoru u dinosaura, ani prvním průkazem maligního nádoru, ale prvním přímým průkazem maligního nádoru. Dlužno poznamenat, že v tomto případě nejspíš senzaci přiživili i sami autoři studie, takže v tomto případě nemohl mít novinář ve vymezeném čase, pokud náhodou nemá nějaký náhled na paleopatologii, drobné chybky vůbec odhalit.

Velmi častým zdrojem chyb je přebírání článku bez ověření původního zdroje. Tomu často napomáhá zvyk odkazovat jako na zdroj – pokud se vůbec na zdroj odkazuje – na agenturu, od které byla zpráva převzata. Odkaz na původní studii nebo alespoň na tiskové prohlášení autorů příslušné studie stále není pravidlem. Tak mohl Český rozhlas v dubnu publikovat zprávu o úžasných schopnostech psů vyčenichat nádory. Ve skutečnosti nešlo o řádně realizovanou studii ani o recenzovanou vědeckou publikaci, ale konferenční abstrakt z obrovské konference. Zdrojem bylo nejspíše reklamní prohlášení autorů, kteří si tak prostě dělali reklamu pro svoji živnost – očichávání psy jako alternativna k „nebezpečné“ mamografii. Toho se chopila místní média, od nich zprávu nekriticky převzala anglická redakce Deutsche Welle zpráva se rozběhla do světa. I zde mohl český novinář bez základních znalostí toho, jak funguje výzkum a jaké jsou publikační zvyklosti v biomedicíně, jen obtížně odhalit, že jde o poněkud štěkající kachnu.

Ostudné jsou ale takové chyby, ve kterých novinář selže v kritické práci se zdroji. Takové selhání nemusí nutně vycházet z toho, že příslušný novinář věří v tzv. alternativní medicínu, jen nemusí být schopen rozpoznat, že jde o hloupost. Tedy nemusí to rozpoznat od stolu, při troše hledání by se měl být schopen dobrat přinejmenším pochybné podstaty toho, čemu vlastně dělá reklamu. Tak zatímco u Dagmar Chmelířové, která se na vlnách Českého rozhlasu Plzeň objevovala střídavě jako host i moderátorka, není třeba příliš pochybovat o tom, že šířeným zdravotním a biologickým desinformacím věří, u takového Miroslav Bajáka, který naservíroval posluchačům Českého rozhlasu Hradec Králové reklamu na biorezonanci, to může být prostá neznalost.

Možná je i jiné vysvětlení než neznalost, naprosté nepochopení toho, že by se mohlo jednat o problém. Ať už to byl Fokus Václava Moravce, ve kterém jako odborník vystupoval certifikovaný šarlatán Jan Vojáček. Hypotézu nepochopení problému podporuje i to, že redakce na kritiku reagovala mlčením. A tak si Černého Petra zesměšnění se vytáhla až Iva Bezděková z Deníku N, která napsala oslavnýčlánek na léčbu vdechování vzduchu ze včelího úlu. Tedy oficiálně článek oslavný není, dosahuje nové úrovně neutrality, když jsou v rámci „objektivity“ osloveni dva lékaři a jsou doslova citováni. Dr. Jakubec i prof. Panzer shodně říkají, že o této „terapii“ nikdy neslyšeli.

Zdánlivě jde jen o maličkosti, ale tímto przněním kritické práce s odbornými texty a kritického myšlení vůbec média vytvářejí falešné autority. Pokud stejně jako ke zpracování odborného textu přistoupí novinář i k vytěžení odborníka, udělá reklamu první mluvící hlavě, která půjde kolem. Skutečně otřesný příklad je vystupování Soni Pekové, ze které se stala mediální odbornice, ačkoliv není obtížné dohledat vyjádření skutečných odborníků, která jsou nesmlouvavě kritická a je z nich jasné, že považovat Soňu Pekovou za odbornici na virologii nebo dokonce epidemiologii je hrubě nesprávné. Nejde o nějaké neznámé tváře, Pekovou kritizují např. Václav Hořejší, Jan Pačes, Jak Konvalinka nebo Pavel Plevka. Kriticky se Soňou Pekovou zabývají i lidé, kteří mají k novinařině blízko, jako třeba Jan Žabka nebo Jan Cemper. Informace o tom, že Peková říká nepravdy, jsou k dispozici. Jen je někteří novináři asi nechtějí vidět.

Soňa Peková ale není jediná taková falešná autorita, nově se rodící hvězdou je Vaclav Jordan, reklamou nepohrdne ani Roman Šmucler, Jan Hnízdil nebo Miroslava Skovajsová. Všichni tito falešní odborníci říkají nikoliv to, co se opíralo o seriózní zdroje nebo o jejich vlastní seriózní výzkum, ale o to, co si myslí, že chce slyšet lid. Tím špatná práce médií jen podporuje rozvoj a šíření blátivého myšlení.

Kdyby šlo jen o otázku původu viru, bylo by to vlastně celkem neškodné. Pro některé lidi je asi pohodlnější připustit si, že SARS-CoV-2 je virus umělého původu, než se smířit s myšlenkou, že příroda není disneyovský film a že na lidstvo mohou číhat velké nástrahy. V tomto případě jde i o preventivní opatření – a je obtížně dosáhnout plošné shody o nutném rozsahu preventivních opatření, když na nezodpovědní novináři pomáhají vytvářet dojem odbornosti u ne-odborníků bažících po pozornosti, nezodpovědní politici reagují spíše než na názory odborníků na názory zpovykaného davu a skuteční odborníci se musí o pozornost dělit a někdy i dohadovat s těmi, kteří si jen na odborníky hrají.

Mnoho se hovoří o zodpovědné žurnalistice. Obávám se, že na poli biomedicíny se o zodpovědné žurnalistice ani nemluví, protože média – a to včetně veřejnoprávních nebo těch, která se k zodpovědné žurnalistice proklamativně hlásí – provozují jen více či méně nezodpovědnou žurnalistiku. 

Pop-psychosomatika škodí

Doby se mění a změna postihuje i módu. Když například v letech 1884-85 probíhala v Berlíně konference o západní Africe (Kongokonferenz), bylo módní Kongo. Asi bylo všude. Do dnešních dnů se dochovalo v patologii jako název speciální barvící techniky Kongo červeň (Konžská červeň, Kongo red). Později byla módní radioaktivita. Bylo možné si koupit třeba omlazující krém Radior nebo zubní pastu s přídavkem radioaktivního thoria Doramed. Nemálo pamětníků si vzpomene na jiný hit, na kybernetiku. Jakákoliv variace na téma baterie, žárovka a několik vypínačů mohla být úspěšnou kybernetickou hračkou. Kybernetické poblouznění bylo někdy seriózní, někdy spíše úsměvné a někdy jen o hračkách. Vemkoncem technickou kybernetiku lze stále studovat a není to zase tak dávno, co Matfyz přestal vyučovat obor teoretická kybernetika, co začaly z výuky normální a patologické fyziologie na lékařských fakultách mizet přednášky zastřešené pojmem biokybernetika a co mladý kybernetik začalo být jen vznešené pojmenování lamy.

Dnešním hitem sezóny, či spíše jedním z hitů sezóny, je "psychosomatika". Chceš být zajímavý? Dělej to psychosomaticky. A co? To je jedno, ale musí to být hluboce psychosomatické. Čím hlubší, tím lépe, alespoň si nikdo nedovolí kritizovat hloubku (s)myšlenek. Něco jako svého času kybernetika. Kybernetika v pedagogice, kybernetika ve filozofii, kybernetika a marxistická dialektika. Spíše než o pochopení podstaty šlo o fascinaci "bedýnkami", nebo dokonce jen velkými tajemnými blikajícími stroji. Podobně dnes. Psychika sice nebliká, ale je tajemná. Dokonce i pro odborníka. A přitom každý z nás nejméně jednou psyché disponuje. Takže se asi každý z nás cítí být odborníkem. Do toho přimíchejme hrst falešných zkušeností z literatury. Literatura dovede být pěkně návodná. Každý, kdo četl Werfelovu povídku Ne vrah, zavražděný je vinen a kdo po dočtení nepocítil, že právě prožil jasný důkaz existence krystalicky čistého Oidipova komplexu, nejspíš nečetl pozorně. Nebo, abych připustil i málo pravděpodobnou možnost, jen nikdy neslyšel o Freudovi. Totéž se děje i s tématy vyloženě psychosomatickými. Literatura je plná mrtvých strachem. Ať už je to Švandrlíkův Padouch z Horní Libně, Batličkův Otrávený šíp, nebo třeba úmrtí v Doyleově Psu baskervillském, je to čtenářsky, posluchačsky i divácky vděčné. Podobně plastické je i líčení padouchů, ničemných přihlížejících a vůbec groteskních figurek, kterým pokřivená mysl pokřivila i tělo. Nebo naopak. Z očekávání toho, že už křivá huba musí značit křivý charakter, co teprve křivé celé tělo. Možná jsem pesimistický, ale zatímco u sci-fi si prakticky každý celkem bez problémů uvědomí, že klingonská opera je sice skvělá, ale rozhodně bude očekávat, že na nádvoří Vlašského dvora v rámci kutnohorského Operního týdne zazní mnohem spíše Tristan a Isolda než Aktuh a Melota, s díly ne tak očividnými je to složitější. Prakticky každou kostýmovou mýdlovou operu můžeme vnímat jako obraz historie, každé dramatické líčení pohnutek na stránkách jinak dobré knihy můžeme vnímat jako možné nebo dokonce obvyklé. Stránkám knih vládnou zlý hrbáč Richard III., vysušené a pokroucené čarodějnice s nezbytnou bradavicí na nose a závistivci a lakomci, které prozrazují jejich neřesti. Quasimodo a jemu podobné čisté duše v pokřiveném těle jsou kontrastem očekávání, výjimky, takové bílé vrány, které pilným čtenářům spíše říkají, že na stránkách knih jsou možné výjimky pravidel, ale stále jde o výjimky.

Dobře, literatura. S tím si stále dost lidí dokáže poradit, odliší fikci od reality. Tedy za optimistických předpokladů. Ale pak tu máme nejrůznější mluvící hlavy. Žvanily, mluvky, tlučhuby a tak vůbec, jenže vybavené nějakou formální nebo zdánlivou autoritou. A ti již vykládají své divoké představy všude, kde dostanou prostor. Nějaká věda, nějaké argumenty? Pche! Co to žvaníš, já jsem přece atestovaný radiolog, mediálně známý psychiatr, nebo třeba miloučký drahoučký šarlatán oblíbený ve všech redakcích "ženských" rubrik a časopisů. Kam na mě s nějakou biologií, psychologií, studiemi. Já mám znalosti ze života. Nebo z páté dimenze. Docela smutné, ale není to poprvé a nebude to ani naposledy. Historie medicíny zná pouštění žilou, smrtící léky na bázi magie a těžkých kovů, homeopatii, hysterii, preventivní ozařování brzlíku, dlouhodobý absolutní klid po infarktu, mesmerizaci a další nápady, mnohdy hájené špičkami oborů nebo miláčky salónů, které nadělaly spoustu škody. Ale je třeba o tom mluvit.

Tak ta dnešní psychosomatika. Ona tedy není vůbec dnešní, v moderním pojetí má kořeny v počátcích psychologie jako skutečného vědeckého oboru. Řada pojmů metaforicky popisujících psychické procesy svádí k jejich doslovnému uchopení. Nemáš energii, olízni baterii! Městnání emocí je jako městnání žluči. A propos, nejsou lidé zadržující vztek žlutí? Beletrie zná pár příkladů. Na druhou stranu slovní inkontinence je asi i pro okolí snesitelnější než inkontinence moči a stolice. Pak přišly biologické objevy, které tomu dávaly větší smysl. Osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny znamená, že mozek může produkovat hormony nějak zasahující i do imunitního systému. Objev endogenních opioidů, proteinů, které se nejprve zdály být první vlaštovkou molekul emocí. To vše se mohlo míchat do obrovského boršče. Třeba by z toho něco mohlo být, uvidí se, jak dopadnou studie. A studie dopadají na hrbaté dláždění. Tedy nespecifický efekt ano, ten existuje. Ale specifický? Tam je to tragédie, buď se nepotvrzuje, nebo je studie tak špatná, že potvrzuje nanejvýš tak kritické výtky na téma kvalita výzkumu v psychologii. Tak se psychosomatika se svými larvovanými depresemi, psychogenním původem primární arteriální hypertenze, psychogenními nádory, psychogenní autoimunitou a podobně přesunula do dějin medicíny a seriózní výzkumný program je mnohem skromnější. Žádná heroická psychoterapie zahánějící nádory a vadné klony B lymfocytů, mnohem méně heroické, ale alespoň podle mého názoru mnohem užitečnější studium toho, jak důležité jsou pro zdraví i pro prožívání nemocí takové "drobnosti" jako je psychický stav. A je v tom i méně tajemna, mechanismem najednou nemusí být tajemné síly mozku, ale třeba přízemní motivace pro více sportu, pro kvalitnější stravu, nebo třeba pro lepší spolupráci s lékařem. Prostě významné, ale jiné.

Tedy tak to snad jednou bude. Ale dnes? V některých kruzích a dokonce i v některých formálně odborných společnostech je to jakýsi hybrid doby dávno minulé, současnosti a šarlatánství. Psychosomatika je štít, kterým lze obhájit v zásadě cokoliv, co by jinak bylo chápáno jako podvod - nebo jako očividná odborná nezpůsobilost. Jsi lékař a chceš pacienty kasírovat za homeopatii, akupunkturu, biorezonanci, netopýří sádlo? Bojíš se ale jet ve špíně ve velkém jako třeba Klímová nebo Šula? Nebo si jen sám sobě chceš nadále nalhávat, že nejsi vřed a onuce? Žádný problém, stačí to všechno prohlásit za "psychosomatickou terapii". A už to jede. Když bude nejhůř, Společnost psychosomatiké medicíny ČLS JEP tě podrží. Vždyť přesně to dělají i mnozí členové jejich výboru - a ryba smrdí od hlavy. Ale je to ještě lepší. Máš oblíbený konzervativní předsudek? Chceš, aby tě bralo vážně víc lidí? Bez problémů, i tady ti "psychosomatika" pomůže. Městnat se nemusí jen žluč, krev, nebo větry. Městnat se může i špatný pocit z nepřijetí tradiční role. Role tvé tradice, pochopitelně. Takže žena musí být ozdoba u krbu. Není? Psychosomatika jí to vrátí v podobě nádoru prsu, děložního čípku, nebo alespoň endometriózy. A bratra tvé babičky zeť v podnájmu prý slyšel, že správně uchopená psychosomatika - tedy návrat k plotně a vařečce - prý může totéž i vyléčit. Totéž pro muže. Nejsi dobyvatel, lapka, hradní pán? Psychosomatika ti to vrátí jako zbytnění prostaty. Kdybys jezdil na koni zakut do kvalitní zbroje, nestalo by se ti to, ty tradice pošlapávající lumpe!

Tohle už je ale docela hnusné. Takové tvrzení, zejména z pozice autority, byť i jen zdánlivé, totiž reálně ubližuje nemocným. Máš nádor prsu? Byla jsi málo žena! Máš nádor anorekta? Asi ti bylo všechno u prdele, ty lumpe! Skutečný komplexní psychosomatik pak může dodat na znamení svého širokého záběru ještě "karma je zdarma". A to je docela ironické, protože diletantská psychosomatika - či spíše pseudopsychosomatika - se tak dostává na pole skutečné psychosomatiky jako škodlivý faktor. Jako něco, co může působit negativně na psychický stav nemocného. Bylo by ironické, kdybych mohl napsat, že pseudopsychosomatika tak zabíjí. Bohužel k tomu zatím nejsou seriózní výsledky a tak lze bezpečně předpokládat jen to, že to přinejmenším postiženým znepříjemní život. Riziko poškození, ať již tajemnou silnou mozku, nebo třeba možným sklonem spíše odmítnout terapii, nedodržovat nutná režimová opatření, nebo dokonce spáchat sebevraždu, je tedy spíše spekulativní.

Chci zákon o električitelích!

To, že s elektřinou není žádný špás, potvrdí každý, kdo se jako malý špunt zapojit do nějaké varianty soutěže ve proudové odolnosti. V naší škole to bylo olizování kontaktů baterií. Běžný soutěžící zvládl olíznout kontakty ploché baterie. Dost na vyvolání nepříjemného počitku, málo na skutečné zranění. Šampióni si dokázali poradit i s baterií sice fyzicky menší, ale schopnou vydat za dvě ploché baterie. Celých devět voltů na pestrém obalu slibovalo čin hodný hrdiny. Navíc od té doby my všichni devítivoltoví hrdinové víme, že elektrický proud kope. Napětí tady. A běda tomu, kdo bude klást odpor!

Jak plynuly roky, ukázalo se, že jen olizování baterií nestačí. Stále platí vyhláška č. 50/1978 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o odborné způsobilosti v elektrotechnice, komunistický starověký moloch, který omezuje svobodu, demokracii a tak vůbec v něčem tak intimním, jako je elektrický vypínač na záchodě. No považte, olizováním baterie jsem dozajista poznal, že proud kope. Ale zlý paternistický stát si to nemyslí. Například pracovníkem znalým (§ 5) se může stát vyučený důlní elektromontér, maturant v oboru elektrotechnika, nebo dokonce elektroinženýr. Kde zůstali magistři filozofie, teologie, medicíny? Co inženýři chemie? A, při Offlerových zubech, co absolventi Vysoké školy života a Google univerzity? Ti všichni toho vědí hodně. Tedy i oni by se měli stát pracovníky znalými podle § 5. I oni by měli mít právo na povýšení na revizní techniky (§ 9) a projektanty (§ 10).

Proč o tom píšu? V České republice se má objevit nová volná živnost, léčitel. Profesi léčitele výstižně definoval Jiří Heřt, jeho definici si dovolím lehce modifikovat:

Léčitel je osoba bez odpovídajícího vzdělání, která vykonává diagnostickou či léčebnou činnost založenou obvykle na nepřesných, chybných či vyloženě zcestných představách o fungování lidského těla a o podstatě nemocí.

Něco takového mělo mít nejprve vlastní zákon, ale teď se dokonce zná, že by mohl být léčitel zmíněn v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Stačí se registrovat, vydávat účtenky a je to. Státem úředně schválený léčitel je na světě. Doufám tedy, že analogicky se uvolní i situace s odbornými pracovníky v elektrotechnice a objeví se nová kvalifikace električitel. Představuji si to nějak tak, že se za § 5 (Pracovník znalý) doplní § 5a a za § 14 (Zkoušky a přezkoušení) se doplní § 14a následujícího znění:

§ 5a

Električitelé

(1) Elektřičitelé jsou ti, kteří mají pocit poslání či znalostí, žádné vzdělání nepotřebují. ukončené odborné vzdělání uvedené v příloze 2 a bez zbytečného zaškolení složili zkoušku v rozsahu stanoveném v § 14a

(2) Zaškolení si zajišťuje budoucí električitel sám.

(2) Zaškolení provede budoucí električitel formou, kterou sám uzná za vhodnou.


§ 14a

Zkoušky a přezkoušení električitelů

(1) Električitel získává vzdělání mimo konvenční struktury, proto nemusí skládat zkoušky.

(2) Pravidelné přezkoušení v četnosti jednou za pěl let probíhá podle odstavce 1.

Proč nediskutovat s antivax?

V souvislosti s konecem #ImmunisationWeek (30. 4. 2019) si dovoluji připomenout i to, že na internetu lze naléžt nejen řadu informací, ale i řadu desinformací, polopravd i vyložených lží. Za jejich šíření dostalo antivakcinační hnutí Rozalio, z.s., zlatý Bludný balvan za rok 2017. 

V souvislosti s antivakcinačním hnutím je třeba připomenout několik lehce opomíjených poznatků:

1. Antivakcinační skupiny mají charkter blízký charakteru sekt, přinejmenším v tom smyslu, že svět "mimo ně" je zlý a represivní, má blízko ke spiknutí proti hrdinnému a správnému hnutí. (Ano, extrapoluji) Zdroj: (Smith & Graham, 2017).
2. Antivakcinační postoje jsou asociovány s konspiračním myšlením. To je špatná zpráva, protože takový postoj vede k odmítání racionální argumentace jako podvržené, zkreslené, zmanipulované. Zdroj: (Hornsey et al, 2018).
3. Není proto překvapující, že pro antivakcinační hnutí jsou hrdinové i lidé, kteří by měli být odepsaní. Například takový A. Wakefield. Dlouhý text relativizující jeho provinění a podvod sepsal jeden z "odborníků" českého antivax Jan Vavrečka. Dokonce se mu ho podařilo propašovat do časopisu Medical Tribune. Tento článek jako dost drzou manipulaci strhal na stránkách Medical Tribune Jiří Drábek.
4. Není ale jen velkých podvodníků, i malé ryby představují pro antivakcinační hnutí hrdiny. Abychom zůstali jen u Rozalia a jejich hrdinů, můžeme zmínit například Ludmilu Elekovou (praktická lékařka, která za poměrně nezanedbatelný peníz prodává "homeopatický detox" po očkování), Vieru Scheibner (penzionovaná geoložka, mj. tvrdí, že vakcíny jsou skutečnou příčinou shaken baby syndromu - stavu, který "zaostalí" soudní lékaři pokládají za projev násilí, protože při něm často nacházejí například zlámané kosti) nebo Ty Boilinger (ex kulturista a právník, zastánce mj. teorie, že bakterie nejsou příčinou infekčních chorob, že to je jen velké spiknutí farmaceutických firem za účelem zajištění odbytu fakticky zbytečných antibiotik).
5. Konspirační charakter antivakcinačního hnutí z něj činí atraktivní cíl pro psychologické operace (PSYOPS, PSYWAR,..). Cílem vůbec nemusí být rozpoutání epidemie, to je spíše vedlejší efekt. Cílem je především podrývat přiměřenou důvěru ve státní orgány a instituce v cílové zemi. Nejde jen o spekulace o možném vojenském potenciálu Facebooku a Twitteru, existují důkazy o tom, že Rusko, tedy bez jakéhokoliv hodnocení země, která má zájem provádět PSYOPS v zemích Západu, takové operace založené na antivakcinačním hnutí provádí. Zdroj: (Broniatowski et al, 2018).
6. Antivakcinační hnutí se neštítí ani lží a manipulací, jen aby vylíčilo očkování jako nebezpečnou záležitost s utajovanými vážnými nežádoucími účinky. Něco takového v neskutečně obludné podobě předvedla Martina Suchánková, předsedkyně Rozalia, když 8. 6. 2017 v debatě na TV Seznam prohlásila, že deset let se táhnoucí diskuze o zrušení očkování proti tuberkulóze způsobily "x" úmrtí po očkování, která navíc (padouši) pediatři vykázali jako úmrtí na tuberkulózu. Zdroj: Duel o očkování, 8. 6. 2017. Manipulační majstrštyk, tak nejen smrt, ale i spiknutí. Realita je taková, že hlášení na úmrtí pod očkování BCG skutečně za uvedené období nejsou. Jenže nejsou ani úmrtí na tuberkulózu, poslední kojenec u nás na tuberkulózu zemřel podle Ročenky ministerstva zdravotnictví ČSSR v roce 1972.
7. Když už nevadí vymýšlet si úmrtí, jak asi reaguje antivax na úmrtí v důsledku neočkování? A co hůř, co když rodič chce ukázat, že neočkování zabíjí? Když lže antivax, co by nelhali i jiní. Takže útoky, výhrůžky a pronásledování. To se u nás zatím nestalo, ale děje se to ve světě. Zdroj: CNN: Her son died. And then anti-vaxers attacked her. 3. 3. 2019.
8. Vůbec samotný charakter antivakcinačního hnutí je do značné míry podobný epidemii nakažlivé a nejvýš jen málo smrtelné choroby, která po prodělání nezanechává imunitu. Zdroj: (Delamater et al, 2018).

Co z toho pro nás, skeptiky ze Sisyfa, plyne? Tím, že jsme tak jako tak zapleteni do celé řady konspiračních teorií jako "ti zlí", my jako Sisyfos prakticky nemáme šanci oslovit tvrdé jádro antivakcinačního hnutí. To, na co se můžeme zaměřit, je "imunizace" před touto sektou. Tedy především šíření ověřených informací a vyvracení nepravd a manipulací antivakcinačního hnutí. A vlastně také - i když opatrně - poukazování na konspiračně sektářský charakter antivakcinačního hnutí, zesměšňování některých očividných hloupostí a upozorňování na to, že antivax skupiny _nejsou_ pro svůj charakter přijatelný partner do jakékoliv seriózní diskuze.

Korelace neimplikuje kauzalitu

V dávných dobách, kdy se počet bitů sběrnice i poměrně ucházejícího počítače dal spočítat na prstech rukou a k počtu bitů sběrnice dobrého počítače stačilo přidat jen nohy, byl racionální skeptik tak trochu Jack Rozparovač. Zlatá éra osmibitových počítačů a břitev už dávno minula. A tak můžu jen sedět v houpacím křesle a vzpomínat, jaké to byly doby, kdy procesory řady 8051 vládly světu (embedded systémů) a kdy mávání Occamovou břitvou, Popperovou břitvou a Humeovou břitvou stačilo k demonstrování vlastní morální, filozofické, skeptické, vědecké a někdy i lyžařské nadřazenosti. Dnes je ale všechno jinak. V době novičoků, plutonia, smrtelně zabíjejícího očkování a bump stocků je břitva jen pro příštipkáře. Je třeba opakování, statistiky a statistické indukce. Také je třeba si připustit, že mnoho věcí nevíme. A také je třeba si připustit, že když se budeme hodně snažit, najdeme korelaci mezi i poměrně absurdními jevy. Například lze najít korelaci mezi počtem filmů, ve kterých v daném roce hrál Nicolas Cage, a počtem utopených v bazénech v USA. Jistě, na herecké umění Nicolase můžeme mít různé názory, ale doufám, že se shodneme na tom, že ani největšího fanouška jeho herecké umění neohromí natolik, že zapomene plavat. Podobně se nejspíš shodneme i na tom, že ani ten nejzavilejší kritik nejspíš nepůjde po shlédnutí nejnovějšího filmu s Nicolasem do bazénu s vážným sebevražedným úmyslem. Ani Ghost Rider nebyl tak špatný, navíc mezi kinem a bazénem by takový rozhodnutý sebevrah jistě narazil na lepší lákadla. Skeptický zásobník břitev tak vystřídal v roli zbraně hromadného skeptikování nástroj jiný, tvrzení "korelace neimplikuje kauzalitu".

Břitva je nástroj nebezpečný. Doporučuji každému, ať si pořídí břitvu a ostřím se přiblíží k vlastnímu krku. Pocit nebezpečnosti břitvy i pro uživatele se stane velmi bezprostředním. Tvrzení takhle nepůsobí. Zkusil jsem to experimentálně, tvrzení přiložené na krk pouze šimrá. S tvrzením přiloženým na krk jsem se cítil jako blbec, ale necítil jsem se ohrožen. No a to je chyba! Podobně jako břitvy mají své meze, kdy se z užitečných nástrojů stávají nástrojem sebepoškozování, stejně tak to může být i s tvrzením "korelace neimplikuje kauzalitu".

Jak může takové tvrzení ublížit? Úplně stejně, jako když se necháme přistihnout s tvrzením přiloženým ke krku - budeme za blbce. Je třeba si položit otázku, jak se vlastně dokazuje například v medicíně to, že spolu dva jevy souvisejí? Tedy jak dodat argumenty pro hypotézu, že A vede k B? Teoreticky velmi jednoduše. Najdu mechanismus. Co když mám už tak nějak dobré hypotézy nebo teorie, že k B vede A1 až An faktorů, mám k tomu dobré mechanismy, ale některé mechanismy se uplatňují tak málo, že jde jde zanedbat. A já chci ukázat, že zrovna jeden nějaký faktor je významný? No, pak mi nezbývá než se podívat na korelace. Korelace jediné totiž uvidím. Když prokážu statisticky i věcně významnou korelaci, mám skoro vyhráno. Na tom už něco bude. Když takovou korelaci prokážu opakovaně, mám velmi silný argument, pro tvrzení, že příslušný faktor je v kauzálním vztahu s B. Korelace zde totiž není jediné pozorování, korelace je testovatelný důsledek hypotézy s mechanismem spojujícím příslušný faktor s B.

Triviální, že? Přesto se stále nacházejí lidé, kteří jsou schopni ohrožovat se tvrzením "korelace neimplikuje kauzalitu" tam, kde je naprosto nepřiléhavé. Například aktuální zpráva, že po zákazu kouření v restauracích došlo k poklesu akutních infarktů myokardu (např. zde; všimněte si, prosím, jak jsou odborníci opatrní v hodnocení předběžných dat), vyvolala přímo bouři korelací neimplikujících kauzalitu. Jenže v případě kouření a akutního infarktu myokardu nejde o nějakou mozzarellu způsobující doktoráty se stavebního inženýrství, kouření je rizikový faktor kardiovaskulárních onemocnění, přímé působení tabákového kouře je dokonce někdy zmiňováno jako provokující faktor vedoucí k akutní koronární ischemické příhodě. No a podobných korelací bylo zaznamenáno několik, například metaanalýza publikací z let 2004 až 2011 nebo recentní zkušenosti z Finska, Portugalska a Chille. Jistě, stále nejde s absolutní jistotou vyloučit, že to celé je jen náhoda. Jenže podobně jde paušálně zpochybnit v zásadě jakýkoliv biomedicínský výzkum, protože nic lepšího nemáme. Takže ano, opatrnost je jistě na místě, ale nikoliv odmítání výsledku paušálně, bez rozboru síly jednotlivých publikací.

#provaxchallenge

Výzva pro všechny, kteří se nebojí jehel. A ještě větší výzva pro ty, kteří se jehel bojí.

Přidejte se k předsedovi Českého klubu skeptiků Sisyfos v očkovacím maratonu 2018.

Zvěčněte se přímo při očkování, nebo třeba až s náplastí. Foťte očkovací průkazy. Nebojte se zapojit i své děti a domácí mazlíčky. Nakonec fotky společně s hashtagem #provaxchallenge sdílejte na sociálních sítích.

Cílem akce je lidem ukázat, že očkování je v 21. století běžnou součásti našeho života. První povinné očkování bylo zavedeno již v polovině 19. století. Velkým úspěchem očkování je eradikace pravých neštovic v roce 1980. Mnoho dalších chorob, někdy i velmi nebezpečných, proti kterým existuje očkování, dosud eradikováno nebylo. Znovu se šířící již mnohokrát překonaný strach z očkování způsobuje opětovné vzplanutí chorob, které ještě nedávno lékaři vídali jen vzácně.

V roce 2016 nebylo ve světě očkováno téměř 10 % všech kojenců. Alarmující je, že téměř polovina těchto neočkovaných dětí nežije v zemích, kde není dostupná lékařská péče, ale v zemích, kde je lékařská péče dostupná, ale rodiče dětí očkování odmítají, příliš často ze zcela iracionálních důvodů. Počet neočkovaných dětí tak v rozvinutých zemích roste.

V roce 2016 hlásilo ECDC v Evropě celkem 4 643 případů spalniček, za rok 2017 těchto případů bylo již přes 20 000, z toho 35 osob zemřelo. Patogen si nikdy nevybírá stát, kde by se mu nejvíc líbilo, a tak byla ohniska hlášena nejen v Rumunsku (10 623), v Itálii (4 991), Řecku (1 463) a Německu (926), ale také v České republice (146), Francii, Velké Británii a ve Švédsku. A nikdo nemůže předvídat, kolika lidem se spalničky stanou osudové v roce 2018.

Spojené státy Americké již několik let trápí mnohonásobný vzestup případů příušnic.

Celá Evropa čelí rostoucímu počtu případů hepatitidy typu A.

Na světě žije cca 257 miliónů lidí nakažených hepatitidou B, která má jen za rok 2015 na svědomí 887 000 životů. Přitom životy děti mohou být chráněny již aplikací hexavakcíny.

Proti všem zmíněným nemocem existuje dostupné očkování. Přesto většina hlášených onemocnění postihla neočkované nebo nedostatečně očkované. Údaje shromážděné WHO za rok 2016 ukazují, že proočkovanost druhou dávkou vakcíny proti spalničkám klesla pod efektivních 95 % ve dvaceti zemích z celkem 27 členských států EU. Zároveň WHO uvádí, že v roce 2015 klesla proočkovanost DTP3 pod 50 % ve Středoafrické republice, Rovníkové Guinei, Somálsku, Jižním Súdánu, Sýrii a také Ukrajině, kde je situace i nadále kritická.

I když se to postupně mění, tak v řadě zemí Evropy stále zůstává očkování dobrovolné. Na základě chybějící zkušenosti s nemocemi, za přijímání nepravd šířených nejrůznějšími „alternativními“ odborníky a pod vlivem emotivního převálcování fakt aktivisty antivakcinačního hnutí mají mnozí lidé obavy z očkování, zejména pak z očkování svých dětí. A tak v dobré víře ohrožují kolektivní imunitu a tím ohrožují nejen sebe, ale i ty, kteří nemohou být očkováni z dobrých důvodů.

Přidejme tedy k suchým vědeckým argumentům a statistikám i svůj příklad! Ukažme, že my se očkování nebojíme, že se očkujeme a že nám očkování neubližuje!

Pomozte nám v roce 2018 zvýšit povědomí o počtu dětí a dospělých, které očkování chrání. #provaxchallenge

Skeptik a diskuze o léčení

"Tak nám zabili Aspirina," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
"Kterýho Aspirina, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena...


Diskuzi o efektivitě léků a léčebných postupů se nevyhne snad nikdo. Všichni jsme smrtelní a všichni občas ochoříme.[1] Diskuze na toto téma se nakonec nevyhne ani skeptikům. Spíš je to naopak, skeptik si nutně musí klást i otázku, zda existuje dobrý důvod, proč takový zákrok podstoupit, proč investovat peníze do toho kterého postupu, nebo proč úzkostlivě dodržovat návod specifického dietního režimu. Zdravotničtí profesionálové by se ve svém rozhodování měli opírat o principy medicíny založené na důkazech, ale praktická realizace tohoto ideálu někdy narazí na to, že svět není ideální.[2] Laici jsou v ještě horší situaci, protože záplava publikací, nesnadné interpretace výsledků, existence špatných publikací a často i agresivní marketing vytváří neproniknutelnou spleť tvrzení nereflektujících skutečný stav poznání.

V ideálním případě by bylo možné se dopracovat k jednomu z následujících tří závěrů:

1. Existují přesvědčivé důkazy o klinické efektivitě.
2. Existují přesvědčivé důkazy o absenci klinické efektivity.
3. Neexistují přesvědčivé důkazy.

Bod 1 se zdá být celkem jasný, jenže ve skutečnosti to tak není. Přesvědčivé důkazy jsou v medicíně především dobře provedené klinické studie se statisticky i klinicky signifikantním výsledkem. Už to samo o sobě se hodnotí obtížně, někdy má problém s posouzením i odborník. Ani dobré jméno časopisu není absolutní zárukou, i do dobrého časopisu občas pronikne špatný text, tedy výzkum, který je vinou chyb v realizaci neprůkazný, i když v okrajových časopisech je to riziko obvykle vyšší. Bohužel i lidé, kteří se pokládají za skeptiky, a tím spíše všichni ostatní někdy sklouzávají k chybným formám argumentace.

Argument "mně to pomohlo" se objevuje až překvapivě často. Zdánlivě je to zcela korektní úvaha, byl jsem nemocný, něco se stalo a já jsem se uzdravil. Pokud někdo tuší zradu, tuší správně. Vlastně nejde o nic jiného než o klam post hoc, ergo propter hoc.[3] To si ale žádá vysvětlení. Obecně platí, že časová souslednost sice neznamená automatické potvrzení kauzálního vztahu, ale kauzální vztah je možný. Zejména pokud jde časovou souslednost terapeutického rituálu a zlepšení vztahu. Zejména pokud se pozorovatel identifikuje jako skeptik, má často poměrně silné očkávání, že terapeutický rituál funguje. Přece by nebyl tak hloupý, aby se zapojil do taškařice, která není účinná. Nebo nedej Être suprême dokonce za něco takového platil. A tím se otevírá široké pole působnosti pro působení placeba a sebeklam. Roli placeba jsem diskutoval jinde[4], síla sebeklamu je často podceňovaná. Často si neuvědomujeme, že většina nemocí není smrtelná ani setrvalá, naopak. Řada nemocí vymizí poměrně záhy, například řada virových onemocnění dýchacích cest a virových gastroenteritid záhy mizí bez ohledu na terapii. Další onemocnění sice nezmizí, ale jejich průběh se v čase mění, někdy to dokonce vypadá na zázračné vyléčení. Všimli jste si například, jak často zmiňují laičtí zastánci nejrůznějších metod alternativní medicíny to, že jejich dítěti příslušný šaman vyléčil zrovna ekzém? To není náhoda. Dětský atopický ekzém je totiž příklad častého onemocnění, které poměrně často s růstem dítěte mizí.[5] Lze si velmi snadno představit, že když starostlivý rodič postupně zkouší různé postupy, s vysokou pravděpodobností začne něco nového krátce před spontánním zlepšováním kožních projevů. Jev spontánního vymizení může pacienta v této souvislosti i bezprostředně ohrozit. Tak například spontánní mizení (regrese) primárního ložiska maligního melanomu se může objevit až u 35 % případů, ale to ani zdaleka nevylučuje další šíření nádoru.[6] 

Někdy trochu mate, že zlepšení popisuje nejen pacient, ale i lékař po klinickém vyšetření. Tady je třeba si uvědomit, že klinické vyšetření je vždy do jisté míry subjektivní záležitost. Například pacient provádějící Thomayerův manévr je limitován do jisté míry subjektivním pocitem nepřekonatelného nebo dokonce bolestivého tahu, který mu nedovolí provést další předklon. Další subjektivitu vnáší do vyšetření sám lékař, například když hodnotí poslechový nález plic, může mít tendenci některým sotva slyšitelným fenoménům přikládat větší nebo menší význam. Tím se otevírá prostor pro působení placeba by proxy, a to nejen v humánní, ale i ve veterinární medicíně.[7] To samozřejmě neznamená, že všichni se mýlí a že vyšetření lékařem nemá význam. To znamená pouze tolik, že jeden případ - a vlastně ani kumulace jednotlivých případů - nemají velkou hodnotu jako argument pro podporu tvrzení, že nějaký terapeutický postup funguje. A to bez ohledu na to, jestli byla mírou odezvy na terapii vlastní zkušenost, nebo výstup klinického vyšetření lékařem.

Občas se objevuje argument "lékaři to používají". Jde vlastně o apel na autoritu, tedy něco, co může být stejně dobře korektní i nekorektní.[8] V této podobě je to jednoznačně nekorektní. Důvod je méně zřejmý, je ukryt v medicínské praxi. Lékař má při výkonu profese poměrně velkou volnost v rámci postupů vymezených lékařskou vědou.[9] Nezmiňuje se například požadovaná úroveň evidence, takže eticky korektní by mohl být i takový postup, za kterým stojí pouze nějaký možný biologický mechanismus, pokud tento není zjevně nesmyslný. Pokud se lékaři setkávají s terapeuticky špatně ovlivnitelnými stavy (neuropatie, degenerativní onemocnění kloubů, jaterní fibróza atp.), mohou snadno podlehnout dojmu, že když "pro jistotu" doporučují například vitamínové preparáty, extrakty z chrupavek, nebo třeba extrakty z některých vesměs neškodných bylin, skutečně pacientům pomáhají. No a protože není nic jiného k dispozici, postup se rozšíří. 

Horší situace, kterou bohužel také nejde vyloučit, je finanční zainteresovanost na propagaci nebo prodeji potravinového doplňku nebo nějaké konkrétní potraviny. Vzpomínám si, že jako začínající student medicíny jsem zažil svůj první "kulturní šok", když jsem viděl reklamní studii na jakýsi jogurt provedenou na několika dobrovolnících a hodnotící cíl "cítí se lépe" zaštítěnou jednou fakultní nemocnicí. Proto mě později ani tolik nepřekvapilo, že v souvislosti s Bludnými balvany padají i jména profesorů lékařských fakult[10] a dokonce i fakultních nemocnic[11] a odborných společností[12].

Stručně shrnuto, i lékaři jsou jen lidé. Někteří jsou chytří, zatímco jiní jsou hloupí, někteří jsou poctiví, zatímco jiní jsou hochštapleři, no a někteří jsou racionální, zatímco jiným snaha pomoci trpícím občas zastře úsudek. No někteří jen nechtějí mít konflikty s nadřízenými a s kolegy, takže dělají to, co musí, i když si myslí své. Jako v každém jiném oboru lidské činnosti. Jsem přesvědčen o tom, že ta "temná strana" se dostává ke kormidlu jen zřídka, ale už to stačí k tomu, aby bylo možné konstatovat, že se samotného faktu, že nějaký postup používají lékaři, neplyne vůbec nic.

Variantou tohoto chybného argumentu je konstatování, že "veterináři, sportovci, hasiči atd. to používají". Lze si dosadit prakticky jakoukoliv profesi, i když si nedovedu představit, že by někdo tvrdil, že třeba opodeldok (silně zapáchající mast na bolavé klouby) určitě pomáhá, protože ho používají popeláři.

Pro veterináře platí zhruba totéž, co jsem psal o lékařích - jsou různých kvalit a různé odolnosti k sebeklamu. V případě veterinární medicíny jsou zde ještě další faktory, které laici nevnímají. Především veterinární lékař je primárně podnikatel, chce vydělat. Jako takový nemá automaticky etický problém v tom, že klientovi prodal preparát, o kterém ví, že sice nejspíš není moc účinný, ale je bezpečný. Zejména když ho klient vyžaduje a odmítnutí by znamenalo odchod klienta ke konkurentovi. To neodsuzuji, jen upozorňuji na málo známý fakt, že veterinární lékař je ve srovnání s humánním lékařem ve výkonu své profese na jedné straně více finančně závislý na tom, k čemu všemu klienta přesvědčí, na straně druhé je vázán mnohem volnějšími etický pravidly. Další problém, o kterém se moc neví, je to, že veterinární medicína má v evidence-based hnutí skluz. Ono je to logické, protože přímočaré používání výsledků klinických studií je ve veterinární medicíně omezeno na jedné straně růzností druhů zvířat a variabilitou plemen, na druhé straně mnohem menšími prostředky na realizaci klinických studií. Veterinární praxi tak dominuje spíše sdílení klinická zkušenost a biologické uvažování, tedy postupy, které mají své výrazné limity. V neposlední řadě hraje roli i to, že normální veterinář chce skutečně zvířatům pomáhat, kdyby mu šlo primárně o dobře placenou práci, nejspíš by vystudoval něco jiného. Takže může být náchylný k sebeklamu cestou placeba by proxy[7] a tím k vytváření nesprávné klinické zkušenosti.

Argument se sportovci zní zdánlivě době. Ve vrcholovém sportu tečou velké peníze a něco ukápne i pro aplikovaný výzkum. Stačí si vzpomenout na automobilové závody, to je vlastně taková kosmická technologie na kolech. Tak se zdá, že by něco podobného mělo být i v péči o lidský faktor. Jenže se zdá, že to tak není. Tak například hitem olympiády v Riu bylo baňkování[13], v českém nakladatelství Grada, které se specializuje především na odbornou literaturu, vyšla kniha Homeopatie a sport[14]. Prostě ve sportu není pro medicínu moc prostoru pro ověřování, zato je spousta prostoru pro sebevědomé šarlatány, kteří se dokáží dobře prodat v zásadě laikům. Proto argument sportovci nemá větší cenu než například argumenty horníky.

Občas se objeví argumenty "já mám studii", při bližším zkoumání se ale ukáže, že dotyčný studii nejspíš vůbec nečetl, nebo četl jen krátké shrnutí na reklamní webové stránce. U populárních potravinových doplňků nemusí být zcela vyřešená ani otázka toxicity, ani otázka toho, jak vlastně může preparát fungovat. Takže se začínají objevovat publikace hodnotící bezpečnost a studující možné mechanismy účinku. Autor samozřejmě v publikaci zmíní, proč studuje zrovna tuto látku. Tím totiž mimo jiné vzkazuje čtenářům, proč bylo třeba takový výzkum provést. Jenže něco takového nelze interpretovat jako důkaz klinické efektivity. Výsledek je jen ten, že látka není nebezpečná, respektive že je možné uvažovat o konkrétním mechanismu účinku. To, zda je skutečně látka klinicky účinná, zůstává otázkou. Zejména přehledový článek sumarizující bezpečnost, studované mechanismy možného účinku a stavy, na které se ta která látka doporučuje, může na laika velmi snadno působit jako něco, co potvrzuje klinickou efektivitu.

Skutečné selhání skeptického přístupu - a bohužel poměrně časté - je argumentace výsledky studií, které jsou na první nezaujatý pohled neprůkazné. Tady se není o čem bavit a ani co vysvětlovat, pokud si někdo myslí, že na deseti pacientech prokáže zkrácení nachlazení o den, měl by jít škrábat brambory.

Bod 2 vypadá také dobře. Má ale jeden háček. Skutečně silný důkaz neefektivity nějakého postupu lze získat jen tam, kde popularita vyvráceného konceptu přetrvává navzdory důkazům. Takovým hezkým příkladem je homeopatie. Homeopatii mohla vyvrátit v zásadě už zpráva o výzkumu realizovaném před 2. světovou válkou v Německu[15], přesto homeopatie stále velmi populární, takže mohly vzniknout silné metaanalýzy a kritické přehledy vyvracející nejen tvrzení o klinické efektivitě, ale i tvrzení o ekonomických přínosech.

A jaký další postup je takhle silně zpochybněn? V zásadě žádný. Postupy skutečné medicíny jsou opouštěny obvykle bez velkého boje s výsledky klinických studií. Tak například zastánci tzv. tradiční čínské medicíny se poučili a na rozdíl od homeopatů vytvářejí výsledky, které se odmítají hůře. I za cenu špatné vědecké praxe a tedy velmi pravděpodobně systematickým podváděním.[16]

Bod 3 pokládám za zkoušku skeptické dospělosti. Pokud někdo zajásá:
"Nemáte důkazy, že X nefunguje. Tak mi nekecejte do toho, že X prodávám/doporučuji/používám, to je od vás nevědecké. A kameny z nebe neprší, vy ignoranti! Šach mat!", propadl u skeptické maturity.

To je nepochopení toho, co vlastně znamená, že nemáme důkaz, že nějaký postup funguje. V této souvislosti znamená "důkaz" zhruba totéž co "dobrý důvod". Rozhodnutí použít tento postup k léčení tedy postrádá dobré zdůvodnění. A proč by právě rozhodnutí o léčení mělo být vyjmuto z požadavku na dobré důvody? To, že zázračné ne-léky obvykle nefungují, takže je třeba požadovat dobrý důkaz, je jen neúplná indukce. Proč nepostupovat stejně například až zase přijde e-mail, ve kterém se opět stanu dědicem miliónů dolarů po právníkovi z Nigérie? Existuje důkaz, že právě tento mail je podvod?

Možná poněkud drastický příklad, ale vystihuje podstatu problému. Výše jsem se pokusil naznačit, proč většina argumentů ve prospěch populárních léčebných postupů nemá skoro žádnou váhu jako argumenty. Má tedy váhu to, že případný benefit je vyšší než náklady na nákup jednoho zázraku? Obávám se, že nikoliv. Stačí se jen podívat do nabídky potravinových doplňků "na klouby". Jde o několik preparátů s různým složením, společné mají především to, že naprosto postrádají důkaz klinické efektivity. Takový nákup "pro jistotu" dalece přesahuje možnosti průměrného obyvatele ČR. No a kdyby nepřesahoval, lze očekávat, že by se objevilo několik dalších takových tabletkovaných tlačenek, které se opírají o stejně chabé předpoklady možného účinku, absenci účinného postupu při artróze nižšího stupně a senzitivitu dominujícího příznaku, totiž bolesti, na placebo.

Na závěr ještě jednu poznámku. Pokud to snad někomu nedošlo, píšu o bezprostřední praxi. Otázka klinického výzkumu je něco naprosto jiného. Pro klinický výzkum je třeba mít dobrý důvod pro předpoklad, že by to mohlo fungovat. Jen to totiž může ospravedlnit pokusy na lidech, i když na dobrovolnících. Zdá se vám to příliš omezující? Já doufám, že nikoliv. Na jakoukoliv nemoc můžu vymyslet prakticky neomezený počet "léků", které budou postrádat skutečně dobrý důvod, proč by mohly fungovat. No a jejich testování v klinické studii by znamenalo, že prakticky jistě odepřu části pacientů přístup ke skutečné terapii. Ani u nemocí vzácných a neléčitelných to není lepší. Tam by pro změnu záhy došli pacienti, na kterých by bylo možné testovat postup, u kterého lze očekávat, že bude fungovat.



Literatura
[1] M. Šimek, J. Grosman: Jak jsem ochořel.
[2] J. Šrámek: Důkazy v medicíně založené na důkazech. YouTube
[3] RationalWiki: Post hoc, ergo propter hoc.
[4] J. Šrámek: Možnosti a limity psychosomatické medicíny.
[5] WikiSkripta: Atopický ekzém.
[6] Ribero S et al. Regression in cutaneous melanoma: a comprehensive review from diagnosis to prognosis. J Eut Acad Dermatol Venerol 2016;30(12):2030-2037.
[7] A. Pierzynová: Placebo ve veterinární medicíně. YouTube
[8] RationalWiki: Argument from authority.
[9] Etický kodex České lékařské komory.
[10] Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2013.
[11] Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2015.
[12] Zlatý Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2016.

[13] Záhadné kruhy a fleky na tělech olympioniků? V Riu zkoušejí baňkování. ČT24, 8.8.2016

[14] I. Ludvíková: Homeopatie a sport, Grada 2013.
[15] Donnerova zpráva, v češtině je popsána např. v knize O. Prokop a kol.: Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství. Avicenum 1983.
[16] Liu Y et al. Reporting quality of systematic reviews/meta-analyses of acupuncture. PLOS ONE 2014;9(11):e113172.