Mistr Severin po 600 letech

Dr. Ing. Čeněk Adamec (1916-1997)

Budoucí badatelé o dějinách českého zdravotnictví budou charakterizovat naši dobu asi takto:

„Byla to doba, kdy pronikalo učení, že chorobám je lépe předcházet než je léčit, že člověk a jeho prostředí tvoří celek a že celek tvoří také lidský organismus. Lidé žili o více než 30 let déle než lidé sto let předtím. Kojenecká úmrtnost rychle klesala a blížila se nejnižším číslům známým v tehdejším světě. Podobně klesala úmrtnost rodiček, úmrtnost na tuberkulózu, na záškrt a na jiné infekční choroby. Úspěšně se prováděly operace oka, srdce, plic, mozku a jiných orgánů. Lékařům se dařil boj proti bolesti i proti bolestem porodním. Léčba pomocí sulfonamidů a antibiotik byla obecně známa. Většina lékařů té doby nikdy neviděla na vlastní oči mor ani neštovice, protože tyto nemoci z Čech již dávno zmizely. Byla to však doba, kdy některé zdravotnické problémy zůstávaly nevyřešeny. Také ve zdravotnickém uvědomění některých obyvatel byly značné mezery. Přežívaly některé pověry a jistému počtu „zázračných“ léčitelů se stále ještě dařilo využívat lidské důvěřivosti.“

Možná, že naši potomci najdou různé záznamy a podklady, z nichž se jim podaří zrekonstruovat život některého ze současných zázračných léčitelů. Snad se jim to podaří přesněji a úplněji, než se to daří nám u Mistra Severina ze 14. století. Snad si vybere budoucí badatel o dějinách českého zdravotnictví postavu Jaroslava Cyrílka a ukáže na ní – v kapitole o pověrách a předsudcích – jak úporně se udržovaly ještě ve 20. století přežitky předchozích věků.

Jaroslav Cyrílek se narodil asi v devadesátých letech minulého století a pocházel ze zahradnické rodiny. S Jarouškem měli jeho rodiče dost starostí. Pětka nebyla na jeho vysvědčení žádnou vzácností a také známky z chování nosil špatné. Proto přestal chodit do školy den poté, co dosáhl 14 let. Ani druhý ročník měšťanské školy nedokončil a šel k otci do učení. Nu, řekněme, byly tehdy jiné poměry než dnes; otec měl chlapce doma, přidržel jej k řemeslu a šlo to jistě dobře. - Ano, bývalo to tak v mnoha rodinách, ale u Cyrílků ne. Jaroslav – jak vypravují ti, kteří ho v tehdy znali – nežil s rodiči v dobrém, zlé výstupy prý v rodině bývaly. Nakonec byli staří rádi, když uběhla povinná učební doba, a hned syna poslali na zkušenou s nadějí a v dobré víře, že se změní, že „svět ho naučí“.

A vidíte, „naučil“. - Ale ne vážit si matky a otce a držet se poctivé práce, jak si to představovali jeho rodiče.

Jádro jeho povahy bylo zcela jiné. Dva charakteristické rysy projevoval mladý Cyrílek v té době nejvýrazněji: Neměl rád práci, ale měl rád peníze. A jakými cestami tyhle dvě lásky mladého člověka vodívají, je na bíledni. Jsou také pamětníci tohoto Cyrílkova poněkud pohnutého životního období, i velmi nechvalný článek ve starých novinách můžete nalézt. A právě v tomhle období odkryl Cyrílek útloučké seménko své dnešní kariéry.

Byla to žena – stará vesnická kořenářka. Chodilo k ní hodně lidí s rozmanitými neduhy a ona jim prodávala bylinky. Byliny – Peníze! Jako blesk prolétla tato dvě slova Cyrílkovi hlavou – a utkvěla tam. Jen ta dvě slova. Nic z té lásky, péče a starostlivosti skutečného zahradníka o rostlinku. Nic – jen peníze.

Navštívil kořenářku a seznámil se s ní. Babka ukázala podnikavému mladíkovi jakýsi herbář. A ať je tvrzení Jaroslavových součastníků o tom, že herbář změnil vlastníka, pravdou nebo ne, jisté je, že to byla jediná kniha, kterou Jaroslav Cyrílek přečetl pozorně a až do konce. Tato kniha mu pootevřela brány k bohatství, přivedla jej na cestu zázračného léčitele.

Cyrílek žije dále v různých místech, většinou ve středních a severních Čechách. První světová válka ho zanesla i do Polska, ale jen na nedlouho, protože je pro jakýs neduh zproštěn vojenské služby.

Po válce nacházíme Cyrílka jaksi usazenějšího. Zahradničí dále, ale stále více se specializuje na prodej léčivých bylin. Provozní kapitál získává sňatkem, avšak manželství brzy končí rozchodem. Cyrílek nemá v manželství větší štěstí než Mistr Severin.

Cyrílek si získá živnost bylinkáře a honosí se od té doby titulem „úředně zkoušeného znalce léčivých bylin“. Rozhlašuje, že pozná každou nemoc pouhým pohledem na lahvičku moči. O herbáři, který mu pomohl k zázračným vědomostem, mlčí. Zato se však dovolává jakéhosi zjevení, které ho navštívilo ve snu a přikázalo mu, aby šel léčit. Nadzemské bytosti rozmlouvaly tedy nejen s F. G. Borrim a Jihnem Casem, ale i s Jaroslavem Cyrílkem.

K Cyrílkovi přichází stále více lidí. Zprvu jednotlivci, pak desítky denně, potom překračuje denní počet lidí hledajících u něho záchranu stovku. Tím Cyrílek předstihuje i slavného švýcarského Schüppacha. Ročně přicházejí desetitisícové zástupy, které vytvoří během tří desetiletí armádu asi 3 milionů zákazníků. Cyrílek sám říká, že pět milionů. V dobách úspěchů však smůla Cyrílka neopouští. Dostává se – podobně jako ve svých mladých letech – občas do rozporu se světskou mocí, která nejeví vždy dostatečné pochopení pro jeho počínání. To jsou však jen malé přestávky na cestě za věhlasem a bohatstvím. Cyrílkovi se plní ideál nepracovat a mít hodně peněz. Všechna jeho práce záleží v prohlížení lahviček s močí. Vyslovuje ovšem zázračné diagnosy jako: spečení mozkové blány s kostí, zápal levého článku vaječníku, houba, písek a jiné. Nákup bylin (pěstování se už nevyplácí) obstarává cestující agent, o plnění sáčků a inkaso peněz se starají zřízenci. Občas pošle do ústředního skladu léčivých rostlin objednávku in bianco asi tohoto smyslu: „Pošlete nějaké byliny, tunu nebo dvě. Pošlete, co máte...“ Žasnout lidé v ústředním skladu a pošlou, co mají. Ročně pošlou třicet čtyřicet tun.

Ženy hrají v jeho životě úlohu velmi nejasnou. Cyrílek se stává nepřítelem žen, sprostě nadává zejména mladým ženám, které přicházejí do jeho ordinace a div, že některé nedá „pěstiu po lícu“. A přece se jedna zasloužila o jeho slávu a bohatství víc než kdokoliv jiný. Je to paní, říkejme jí třeba Anna Vodáčková z Prahy. Ta vypráví lidem podivuhodné zvěsti o Jaroslavu Cyrílkovi: Má zlaté srdce, má tajemné schopnosti jasnozření, zná záhady léčení a rozpoznávání nemocí. Velká nemocnice Bulovka se prý bez jeho pomoci neobejde. Denně mu odtud posílají košíky plné lahviček, aby Cyrílek stanovil diagnosu. V sobotu Cyrílek neordinuje, protože jezdí školit lékaře, a na Bulovku volají Cyrílka často k osobním konsultacím.

Vodáčková nosí lahvičky, vybírá peníze, šíří reklamu. Její služby jsou neocenitelné a velmi přispěla ke slávě Mistra Jaroslava. Objeví-li se Vodáčková v Cyrílkově oficíně v bílém plášti a prohodí-li před čekajícími jakoby mimochodem, že přichází z Bulovky, prokazuje mu tím službu, kterou dovede ocenit jen on sám.

Pražané, kteří nemají čas dojíždět do Cyrílkova sídla, přicházejí k Vodáčkové v domnění, že ona je předloží Mistrovi a že od něho přinese diagnosy i byliny. Vodáčková však cpe pytlíky sama, inkasuje a dělí se s šéfem o tučné zisky. Vždyť ani Mistr Severin neměl námitky, jestliže si jeho slouha přivydělával za jeho zády.

Zástupové přicházejí. Cyrílek bohatne. Staví si vilu, stěhuje se, staví si jinou, větší vilu. Najímá zahradníka, zřízence, kuchaře, pomocníky, kupuje auto americké značky (kam se poděla ekvipáž rytíře Taylora nebo ekvipáž Eisenbarthova), najímá šoféra. Nákladní auta dovážejí objednané byliny, zřízenci je cpou do pytlů a expedují. Docházejí dopisy a lahvičky z dalekých okresů a krajů. Je tedy třeba racionalisovat provoz. Cyrílek si objednává leták s předtištěnými léčebnými postupy. V něm po pohledu na moč zatrhne jen to, co se hodí, připíše jedno slovo nebo dvě. Námezdní síly si návod přečtou a vydají sáčky, přijímají peníze. Vše musí jít jako na drátku, aby obrat byl co nejrychlejší. Cyrílek se nemůže zdržovat. Víc než minutu nemůže zákazníkovi věnovat. Pohlédne na lahvičku a už v receptu podtrhuje příslušné pokyny, už zřízenci podávají s pultu balíčky, inkasují peníze. Mezitím Cyrílek zmáčkne knoflík, zazvoní zvonek a z čekárny vstupuje další zákazník. Odbytý pacient si pak může v klidu přečíst, co mu Mistr doporučuje v předtištěném receptu. Doví se například, že má pít odvar připravený z pytlíku Kn2, že si má večer sedat do lavoru naplněného odvarem z pytlíku Cr3, že si má sypat pod oční klapky cukr, že má jíst skořápky z vajec a tak podobně. Sečtělý pacient může postřehnout pokrok od dob Mistra Severina; tento řiť mastí obléval, kdežto Cyrílek důkladněji nařizuje „řiť uvnitř i kol mastí vymazávat“.

Cyrílek se stává slavným. O popularitu je však třeba neustále pečovat. Dává v zahradě zbudovat kapli, aby se říkalo, že Cyrílek je svatý člověk. Jinde v zahradě dá postavit velkou sochu v podobě zjevení, které ho navštívilo v mládí a přikázalo mu, aby šel léčit. Socha připomíná lidem, že Cyrílek jen plní příkazy ze záhrobí. Na zahradě Cyrílek vztyčuje vlajkový stožár ozdobený na samém vrcholku iniciálami J. C. Ve své čekárně dává přednášet oslavné básně na sebe samého.

Přichází rok 1939 a nacisté. Co se stane teď? Cyrílkovi se nemůže stát nic: ba ani skvělá prosperita jeho živnosti neutrpí. Tak zázračný je tenhle léčitel, tak pružná je jeho moudrost, že i v této době, s tehdejšími mocipány dobře vyjde. Je ovšem zapotřebí určitého přizpůsobení jako je hákový kříž na osobním autu a tak podobně. Jinak to při podnikání nejde, má-li člověk obstát.

Nebo přece to není se zázraky jisté? To napadá Cyrílkovi o celých šest let později, po vyhnání okupantů. Cyrílek je tehdy nesvůj. A jeho advokát má hodně práce. Cyrílkovi věrní pomáhají. Přimlouvají se za něho, posílají dopisy, píší petice. Cyrílek i tentokrát vyjde z nesnází šťastně, jen klientelu je třeba obnovit.

S elastičností již osvědčenou zakormidluje po proudu, směr změněn o 180 stupňů a reklama je vedena pokrokově. V novém vydání tištěného receptu škrtá Cyrílek slova: „Nic těžkého pracovat“.

Cyrílek daruje peněžní dar hasičům, kteří si budují novou zbrojnici. Jejich děkovný dopis a fotografii zbrojnice dá vyvěsit ve své čekárně mezi dopisy a fotografie lidí, kteří děkují za zachránění života. Cyrílek se projevuje jako dobrodinec lidstva: věnuje dar nemocnici, škole, místní skupině Červeného kříže.

Cyrílek si dá pořídit snímek, jak prodlévá ve své zahradě mezi květinami, jak se baví ve společnosti vepříka. Obrázky dá rozmnožit, podepíše a s poznámkami „mezi svými alpinkami“ nebo „z naší zvířeny“ je rozesílá jako korespondenční lístky. Rozesílá svou fotografii, jak dlí na modlitbách před svou soukromou kaplí. (Cyrílek se stará o svatostánky podobně jako jeho předchůdce Tommaso Rangone v Benátkách.)

Slaví své šedesáté narozeniny. Uspořádá velkolepou veselici. Shromáždí stovku lidí kolem pahorku, na němž dal vybudovat kamennou podobu zjevení z mládí. Stoupne si uprostřed davu pod žehnající sochu a dá se vyfotografovat. Obraz tohoto jakoby biblického výjevu rozesílá se svým podpisem daleko široko. Jako by věděl, že podobizny a letáky prokazovaly i jeho dávným předchůdcům platné služby.

Mezi reklamními fotografiemi pořizovanými zpravidla na zahradě bychom marně hledali snímek Cyrílka, jak rozděluje práci svým pacientům, kteří si přišli odpracovat na jeho zahradě brigádu. Takto si mohl každý ještě nedávno zajistit, že bude v ordinaci přijat přednostně před ostatními a že mu bude věnována zvláštní pozornost.

Cyrílek vzpomíná na své mládí a na své rodiče. Vynoří se i vzpomínka na neshody s matkou. Kdosi z pamětníků mu připomene, jak ji chtěl jednou zastřelit. Cyrílek tuší nebezpečí. O svatém muži Cyrílkovi se nesmí nic takového rozšiřovat. Rychle se prohlásí za vděčného a milujícího syna. Získá povolení k převozu ostatků své matky do Prahy na Olšany, vystrojí velkolepou oslavu při posvěcení nového pomníku, dá se fotografovat v truchlící póze. Fotografii rozesílá své klientele. Budou říkat: Je to hodný a vděčný a své matky vzpomínající syn.

Doví se, že v zámoří ochuravěl mocnář. Pošle několik balíčků koření na vyslanectví s poníženým dopisem. Vyslanectví potvrdí dvěma řádky příjem koření. To Cyrílkovi stačí. To je voda na jeho mlýn. Vypravuje lidem, jak léčil zámořského mocnáře; jak dostal od něho děkovný vzkaz; jak si kurýři zámořského mocnáře podávali v Cyrílkových dveřích ruce. Mocnář zemřel – ale jen proto, že měl víc dbát Cyrílkových rad.

Cyrílek nenávidí lékaře. Prohlašuje, že většina z nich nerozumí ani kočce. A ty, kteří něčemu rozumějí, ty strčí on do kapsy. Víme přece, že z Bulovky pošlou pro Cyrílka, když si nevědí rady. Vždyť i univerzitní profesor se k němu uchýlil a stal se odběratelem Cyrílkových zázračných kapek! To všechno opakuje Jaroslav Cyrílek opět a opět, hlásá do světa paní Vodáčková. Mnoho lidí uvěří a nabubřelá pověst se šíří a udržuje po celá léta a desetiletí.

Cyrílek už překročil šedesátku, jeho životní běh spěje ke konci. On však chce po sobě zanechat věčnou památku. Je pravda – mohutný pomník na Olšanech bude hlásat budoucím generacím jeho dobrotu a slávu. Doufá, že jeho památka bude oslavena i v museu, které poctil svým mecenášstvím. Avšak to nestačí. O Cyrílkovi se musí psát v knihách. Jak tohle zařídit? Za značně okrouhlou částku získá Cyrílek životopisce. Poskytne mu několik rozhovorů a dá základní směrnice, jakými barvami má být v životopise vylíčen – především jako dobrodinec lidstva, jako pronásledovaný mučedník, jako zázračný muž. Životopis je napsán – a čeká a čeká na svého nakladatele. Nevíte o někom, kdo by pochopil, finančně zhodnotil slávu velikého muže?

Avšak ani životopis Cyrílkovi nestačí. Dostává přece tolik dopisů od vděčných pacientů. Už jich má velký balík. I ty musí být literárně zpracovány, opatřeny komentářem a uveřejněny. Získá jiného autora, předá balík a udělí směrnice. Budoucí generace se doví o tom, jak si lid Cyrílka vážil. Mezitím šťastně překonány překážky. Rozhlasový komentátor projevil podiv nad tím, jak Cyrílek platí tak málo daní. Cyrílek bez rozmýšlení zvýší daňové přiznání na dvojnásobek.

Za Cyrílkem se vypraví zvídavý návštěvník. Chce vědět, zda se dosud dějí zázraky a zda je pravda to, co se vypráví. Dostane o sídle v Orštýně přesné zprávy v Ústřední informační kanceláři. Vida! Cyrílek je v padesátých letech dvacátého století známější než kterýkoli lékař univerzitní profesor. Nedivme se, on je jen jeden a jedinečný, jako byl například baron Prášil. A tak tedy zvídavý člověk jede autobusem do Orštýna.

„K Cyrílkovi? Čtyři osmdesát,“ praví průvodčí a podává jízdenku. Na silnici u rozcestí se vyrojí cestující z autobusu na silnici. Dají se do běhu po cestě vyznačené stovkami lahviček poházených po příkopech. Chtějí získat ve frontě dobré pořadí a nízké pořadové číslo. Návštěvník zůstává pozadu a přichází na řadu jako čtyřicátý šestý. Ale nic není prohráno. Je možno zajít do vesnice k jisté paní, která se zabývá prodejem nízkých pořadových čísel. Návštěvník se rozhodne, že počká. Přečte si vývěsku: „Nemluvte zbytečně a chovejte se důstojně ne přede mnou ale před mou prací. Berte ohled na mé stáří, vyčerpávající práci a na moji celoživotní oběť pro ubohé trpící lidi“. Pak se odevzdává do péče Mistrova famulusa Pustrpalka. Ten vypráví o podivuhodných činech Jaroslava Cyrílka. Zde jsou ukázky historek, které zvídavý návštěvník uslyšel v Cyrílkově čekárně:

První:

Přijde k Cyrílkovi žena s lahvičkou moči svého muže. Cyrílek zočí lahvičku a praví: „Mrtvé neléčím.“ – „Jakpak to?“ – dí žena a jde se telefonem otázat manžela, zda žije. A doví se, že právě umřel.

Druhá:

Pan farář pošle kuchařku k Cyrílkovi s lahvičkou. Kuchařka lahvičku po cestě rozbije. Vracet se nechce. I naplní sama jinou lahvičku. Cyrílek zhlédne lahvičku a dí: „Řekněte panu faráři, že je ve třetím měsíci těhotenství“.

Třetí:

V Cyrílkově čekárně se ztratí peněženka. Postižená spustí nářek. Cyrílek vykoukne ze své svatyně, probodne jednoho z davu svým zrakem a praví: „Vrať jí tu peněženku, zlosyne“. A zlosyn peněženku vrátí.

Podobných historek by vyslechl zvídavý muž ještě mnoho, ale tu po dvou hodinách čekání ve dvou čekárnách zazní hlas zvonku. Je to znamení, aby vstoupil do ordinace a předložil lahvičku. „Máte dědičné příznaky na rakovinu,“ praví Cyrílek a už dostává návštěvník recept a ocitá se u pultu, dostává dva balíčky, zaplatí a je venku za padesát vteřin. Je vyzván druhým pomocníkem – Rubínem – aby odevzdal lahvičku a zaplatí za její odklizení. A vydává se na zpáteční cestu společně s těmi, kteří nakoupili balíčků pro příbuzné a do zásoby jako pacienti Simplicissimovi. Míjí dřevěnou budku zbudovanou pro pohodlí těch, kteří si nechali naplnění lahvičky na poslední chvíli, i těch, kteří si přinesli moč v lahvičce příliš velké, příliš malé nebo z barevného skla a kteří si proto musili koupit novou lahvičku předepsaných vlastností od Rubína. Zamíří k zastávce autobusů.

Zvídavý návštěvník není zcela spokojen. Napíše Mistrovi, že by mu byl vděčen za interview. Nechce se při psaní knížky o lidovém léčitelství omezit jen na to, co slyšel, na zkušenosti 50 vteřin. Chce vidět a slyšet Mistra. Cyrílek odpovídá, že nechce být slavný, ale že zvídavého návštěvníka přijme.

A přijal. Po dvě hodiny vyprávěl, nezadržitelně jako lavina, o svém mučednictví, o svém utrpení a sebeobětování, o svých službách trpícímu lidstvu.

„Nabízejí mi sanatorium, čestné občanství, bustu mi chtějí na ministerstvu postavit. Ministr si mě hluboce váží. Doktorský titul mně slibují. Ale já světskou slávu odmítám. Nejšťastnější jsem při zalévání kytiček. Jen trpícím chci pomáhat. (Cyrílek se rozpláče.) Ale svět mi není vděčný. Pronásledují mne. Ty ženské! Jak se venku objevím, hned na mne sahají. To já nemám rád. Kdyby mne jen nechaly! Chci jen jiným pomáhat a skromně žít. Obětuji se pro chudý lid. Podívejte se, co mně posílají, všechny ty obrazy jsem dostal od vděčných pacientů. Kde jsem nabyl zázračné moci? Sám nevím, jak mohu číst osudy. Ale čtu je. Hned vidím, kdo bude žít a kdo zemře. Dnes jsem odsoudil k smrti sedm lidí. Jednomu jsem řekl, že vydrží do vánoc… Že jim uškodím? Vždyť já jim musím říci, co o nich vím. Máte lahvičku? Dejte ji sem. Máte posunuté srdce o dva centimetry.“

Za čtrnáct dnů od první návštěvy se tedy rakovina změnila v posunutí srdce, jakoby šlehnutím kouzelného proutku.

To je krátký výtah z dvouhodinové zpovědi zázračného léčitele. Lež se střídala s polopravdou, chvástání se vzlykotem, lichocení se zastřenou vyhrůžkou a varováním.

Zvídavý muž se vrací domů. Později se ještě přesvědčí, že Jaroslav Cyrílek, zázračný diagnostik, nerozezná v lahvičce lidskou moč od zvířecí, že ani nepozná zředěný ocet. Najde řadu lidí, kteří, ačkoliv byli Cyrílkem „odsouzeni k smrti“, přežili. Seznámí se s případy jiných lidí, kteří Cyrílkovo léčení nepřežili. Čte o chlapci, kterého chtěl tento úředně zkoušený znalec vyléčit z mozkového nádoru. Pitva prozradila, že tento chlapec zemřel zbytečně. Zbytečně umírá jiný chlapec, jehož chtěl Cyrílek vyléčit z těžké ledvinové choroby. V bezvědomí je dopravena do nemocnice nemocná s cukrovkou, která zaměnila řádnou lékařskou péči za Cyrílkovy čaje.

Zvídavý muž se potřetí vrací k Cyrílkovi a přináší patnáct lahviček od nemocných s chorobami přesně zjištěnými. Hádej, Cyrílku! Ale Cyrílek odmítne a začíná být hrubý. Zvídavec se přesvědčí, že Cyrílek, který opovrhuje lékaři, se třikrát léčil ve zdravotnických zařízeních (mimo jiné též hemoroidy, na které pro jiné má a úspěšně prodává zázračné masti) a že jeho zaměstnanci, onemocní-li, uchylují se vždy do nejbližšího střediska. Přesvědčí se, že nic není pravda na Cyrílkově vyprávění o bustě, čestném občanství, o slíbeném sanatoriu, o doktorském titulu. Obrazy na stěnách jeho bytu nejsou dary, ale nákupy z prodejny v Perlové ulici v Praze.

Zvídavý muž vidí, že neobjevil nic nového: naprostou neznalost lékařství, ziskuchtivost, klam a podvádění důvěřivců, vše umně zastírané i božským posvěcením i na odiv stavěnou lidumilností.

Vždyť toto vše už známe, s tím vším jsme se setkali u Mista Severina, u Cagliostra a u všech dalších šarlatánů.

Způsoby jsou sice zmodernisovány, ale míra drzosti, s níž tento šarlatán podceňuje své současníky, je stejná, ba ještě větší než u rytíře Taylora nebo Grahama.

Kapitola z knihy Čeněk Adamec (1959): Šarlatáni včera a dnes.