Kde vzít metaanalýzu (a nekrást)?

Jedním z kritických faktorů, které zvyšují věrohodnost publikace, je nezávislé recenzní řízení. Toho se obvykle dosahuje tak, že se článek publikuje ve vědeckém časopise. Netýká se to jen původního výzkumu v terénu, ale i metaanalýz a kritických přehledů. Pokud někdo tuto standardní cestu obchází, jde vždy o výjimečnou situaci. Může se jednat o "sběr špíny", tedy rozbor něčeho špatného, spíše informativní text pro laiky, protože vědecky gramotným je jasné, že jde o špínu. To je většina textů sumarizujících publikace o bizarnostech tzv. alternativní medicíny. Jinou možností je doporučení odborné společnosti. Žánr evidence-based guidelines je poměrně náročný a kvalitní doporučení nakonec dostává do těla snad ještě víc než od recenzentů. Nakonec je třeba ho šířit a tak často taková kvalitně připravená doporučení vycházejí jako články ve špičkových časopisech.

 

No a pak tu máme poměrně rozsáhlou skupin metaanalýz a kritických přehledů, které z nějakého důvodu jejich autoři publikují mimo k tomu určená místa. Jde například o ad hoc zřízené weby nebo dokonce odborné společnosti. Vyšší publikační level jsou videa na YouTube. Záludné jsou dokumenty, které laikům připomínají skutečné vědecké publikace, tedy například blog vypadající jako vědecký časopis nebo dokument vystavený na ResearchGate. Takové zdroje se tváří jako skutečné evidence-based texty, i když jejich autoři obcházejí zásadní prvek kontroly správnosti analýzy dat. Je celkem lhostejné, zda je to úmyslná manipulace, nebo jen neschopnost autorů. Takový text je primárně nevěrohodný a proto bez schopnosti analyzovat data a v zásadě si tu metaanalýzu zopakovat není rozumné takový text brát vůbec v potaz. Nejde jen o paranoidní purismus, udělat kvalitní metaanalýzu není vůbec snadné, takže laik bez patřičné erudice, zejména pokud chce, aby "to vyšlo", snadno spadne do některých zdánlivě logických pastí. Například metaanalýza _není_ průměrným výsledkem publikovaných prací. Metaanalýza je sumarizací s definovaným vyloučením slabých studií a měla by analyzovat i možné chyby typu publikační zkreslení. Bez toho je riziko falešně pozitivního výsledku, tedy potvrzení ve skutečnosti neexistujícího efektu, poměrně vysoké.

Začínají kolovat takové "metaanalýzy", které by měly dokladovat klinickou efektivitu #ivermektin v prevenci/terapii #COVID19. I těchto "metaanalýz" se týká, že jsou nevěrohodné a že by je soudný klinik neměl brát v potaz, pokud sám neumí kvalitně udělat to, co by s textem provedl v epidemiologii či biostatistice erudovaný recenzent.

Výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření. Nebo ne?

 

Pokaždé, když prohlásí lékař něco jako: "Až do loňského roku platilo, že výsledek laboratorního testu slouží k potvrzení stanovené diagnózy, nikoliv k jejímu stvoření.",

zemře koťátko. 

 

Především by měl každý lékař vědět, že existují celkem běžné choroby, které se diagnostikují právě "jen" jako změny fyziologických parametrů. Nejde o nic výjimečného, například primární arteriální hypertenze, diabetes mellitus 2. typu nebo dyslipidémie. Existují dokonce i choroby, které se nemusí dlouhodobě nebo dokonce celoživotně projevovat jinak než jen jako změny laboratorních parametrů. Bohatým zdrojem takových diagnóz je hematologie, např. indolentní lymfomy nebo chronické lymfatické leukémie mohou mít tak mírný průběh, že správnou terapií je sledování nemocného, zda se náhodou jeho choroba nezhoršila do stádia, kdy je třeba terapeutického zásahu.

 

Čistě na základě laboratorního vyšetření jsou diagnostikovány některé vrozené poruchy. Zejména u chorob, na které se provádí novorozenecký screening, je zcela zásadní pro osud postiženého stanovit diagnózu "jen" laboratorně, ještě před rozvojem jakýchkoliv klinických projevů. Jiným příkladem, který zároveň demonstruje problematický charakter ostré hranice mezi chorobou a zdravím, je Gilbertův syndrom. Ten se ve své mírnější formě projevuje převážně jen vyšší hladinou bilirubinu a sklonem k dlouhověkosti pro pomalejší rozvoj aterosklerózy. V některých případech má nositel i obtíže, proto je Gilbertův syndrom oficiální překážkou např. služby v armádě.

 

Nakonec v případě infekčních chorob je asymptomatické přenašečství dobře známé (salmonely, vnímavější studeti/absolventi si z mikrobiologie pamatují příběh tyfové Mary). Je spíše filozofickou otázkou, zda asymptomatické přenašečství nazvat nemocí, ale jde o stav, který může vyžadovat intervenci nebo omezení, protože přenašeč může být nebezpečný. Tedy bez ohledu na označení, takový člověk není ve zcela stejném postavení jako zdravý. Je nějakým způsobem předmětem zájmu zdravotnictví.

 

Proto není pravdou, že by stanovení diagnózy jen na základě laboratorního vyšetření bylo něco nového. Naopak, jde o něco běžného.