Některé knihy bych skutečně neměl číst. Pozůstatky jejich obsahu uložené hluboko v mé paměti mohou v nestřeženém okamžiku, třeba ve spánku, pronikat do událostí nových. A dát vzniknout poněkud znepokojivým snům. Něco takového se stalo i dnešní noci. Vzpomínky na Kroniku stoleté války Jeana Froissarta nalezly zmínky o strážcích tradičních hodnot na naší politické scéně. V temných zákoutích mého mozku se tyto dvě paměťové stopy křížily a výsledek byl...
Strážce tradičních hodnot sir Wěnceslav mladší erbu vlajky vytáhl zakut ve zbroji dle ČSN 41 2050, protože si nenechá z Bruselu diktovat ISO 683, do boje. Předvolebního boje. Jeho odhodlané voje pěších i internetových válečníků vyrazili spořádaně do kampaně, až přišli na území sira Pitomia erbu už zase jiného. Ten zahořel bojovým zápalem a oblékl si zbroj dle ukořistěné ČSN EN 10204. Vzal do ruky malchus, o kterém nechal rozšířit, že je to tradiční slovanská katana, ale že zlé elity to tají, a vytáhl. Cestou konali hrdinské skutky, o kterých budou psát obecní kroniky ještě několik týdnů.
Voje sira Wěnceslava přibyly k obci Řeporyje a dle válečných zvyklostí vyslali posla. Ten přislíbil ušetřit Řeporyje kampaně a plenění výměnou za dva metráky uzenek, osm tisíc korun československých a plyšového medvídka. Purkmistr Novotný kázal posly vyhodit a chystal se do boje. Bitva bojových multikár byla rozhodnuta rychlým a odvážným útokem. Protože měl sir Wěnceslav o jednu multikáru méně, řeporyjská multikára záhy opanovala bojiště a sir Wěnceslav odtáhl s nepořízenou.
Válečné štěstí stálo na straně sira Pitomia. Jeho voje oblehly Vysokou Lhotu okres Pelhřimov v oslabení, dvě třetiny stálých obyvatel bylo za prací či za studiem daleko od vesnických plaňkových hradeb. Herold sira Pitomia na návsi vyhlásil, že žádají pouze deset minut vysílacího času v obecním rozhlasu, deset balíků toaletního papíru pro povzbuzení odvahy vojska a všechny slepice z obce. Ten poslední požadavek vyvolal zděšení. Nikdo z pěti přítomných vysokolhoteckých slepice nechoval. Nakonec nalezli jednu dávno mrtvou zmrazenou slepici a tak sir Pitomio mohl vychutnat vavříny vítězství. Snad na smetaně, o tom kroniky mlčí.
Poblíž Lipan se obě vojska střetla. Všichni bojovníci si byli vědomi historického významu místa, protože jim o tom již několik dní každé ráno a večer pouštěli animovaný film. V duchu nejlepších tradic se obě vojska obklopila vozovými hradbami. Sir Wěnceslav obehnal své vojsko hradbou z pěti vozů Škoda Octavia, osmi Škoda Fabia, tří kořistních Trabantů, jednoho kořistního Zetoru a veliteské Škody Superb. Sir Pitomio více ctil tradici a obehnal se trojitou linií sestavenou z důmyslně nabouraných vozů Škoda 120, Škoda 105, Škoda Favorit a několika přívěsných vozíků a karavanů. Tím se ale ocitl v pasti, protože zjistil, že jeho udatná domobrana se nedokáže pro nedostatek fyzické zdatnosti přesunout vně hradem a provést výpad. Když navíc zjistil, že v jeho táboře není přístup na internet, poznal, že bitvu ztratil a že nemá šanci ani na bitvu, ve které by zemřel hrdinskou smrtí. Proto kázal zničit všechny texty, ve kterých psal, že harakiri je pod názvem vlastencosebekuch tradiční česká záležitost, a začal vyjednávat. Sir Wěnceslav tak získal okolí Rozvadova, tři tučné husy a láhev moravské slivovice. A mír do svátku svatého Rúfa.
Stalo se v prosinci 2019
